Shotgun Wedding 5/10

Trailery docela jasně naznačovaly po stránce produkčních kvalit skromnější verzi loňské, ve všech směrech zaměnitelné, žánrovky The Lost City a to nejen tím, že neohrožená Lopez/Bullock při svém boji s anonymní a malinko neschopnou bandou pirátů/žoldáků v exotické lokalitě stráví většinu filmu v jedněch slušivých, postupem času (na všech k divácké potěše určených místech) se rozpadajících, šatech v doprovodu Duhamela/Tatuma v roli neschopné silnější polovičky/snaživého sidekicka, ale i celkovým pojetím ve stylu nenáročné romanticko-komediálně-dobrodružné záležitosti z ranku žánrových klasik (kterýkoliv Indy, The Mummy a pochopitelně Romancing the Stone), přičemž bude své, minimálně na papíře, mnohem méně hvězdné obsazení divákům v akčních scénách vynahrazovat eRkovým ratingem a možná obecně svižnějším tempem (vzhledem k trochu střídmější stopáži).

Dobrou zprávou je fakt, že co trailer sliboval, to výsledný film víceméně dodal a pokud někomu ke slušnému zážitku stačí výše uvedený koncept ("dva ne/známí lidé si k sobě, navzdory nepříznivým okolnostem a nebezpečnému okolí, ne/ochotně hledají cestu"), bude při sledování filmu v podstatě spokojen. Tvůrci se sice drží zavedených dějových škatulek poměrně důsledně, ale příležitostně si dovolí vyrukovat s určitou příběhovou variací (ústřední dvojice je dlouholetý pár, tudíž se vzájemně důvěrně zná a nemá problém spolu hned od začátku tu více, tu méně úspěšně spolupracovat) a nějakého toho překvapení, stran postranních motivací a temných tajemství některých zde přítomných postav, se divák v průběhu děje také dočká. Zbytek filmu je pak složen z tradičních stavebních prvků všech podobných žánrovek, tudíž nechybějí dialogové přestřelky mezi hlavními postavami, rádobyvtipné vedlejší postavy, divácky vděčné scény likvidace bezejmenných záporáků pokud možno humorným (pro diváka) a bolestivým (pro danou postavu) způsobem a pochopitelně dojde řada také na přestřelky, honičky a občasné výbuchy, to vše pak v atraktivním prostředí turisty ne/dotčeného ráje.

Špatnou zprávou je fakt, že dvojice Lopez a Duhamel má přece jenom stran sympatičnosti/souhry/zábavnosti do tandemu Bullock s Tatumem daleko, dávkování vtipných situací (prvotní konfrontace se záporáky v koupelně je zdaleka nejlepší scénou v celém filmu) i akčních momentů (eRkový rating je naprosto nevyužitý a vlastně vůbec netuším, za co jej film získal) je během filmu, bohužel, docela uměřené, naivita/stupidita všech pirátů a to včetně toho hlavního se už pohybuje za hranicí uvěřitelnosti i v rámci daného žánru (ve kterém se na logiku, pravděpodobnost a fyzikální zákony obecně příliš nehledí), vedlejší postavy nejsou dostatečně komické/zajímavé/výstřední na to, aby byly zábavné, hlavní záporák v podání Kravitze je ještě nevýraznější, než byl na stejné pozici Radcliff a k tomu tady citelně chybí nějaká podobná sebeparodická perlička jakou bylo vystoupení Pitta. V souhrnu se tak jedná o skrz naskrz průměrnou spotřebku, která sice neurazí, ale ani nenadchne a z hlavy se divákovi vytratí ještě před tím, než doběhnou závěrečné titulky.

M3GAN 6/10

Jo, jo, když nějaká automobilka vyrobí auto, jehož základní vybavení nezahrnuje brzdy a pošle ho bez obav do světa, protože co by se asi tak mohlo stát nebo vyloženě pokazit:-), tak to může dopadnout jen jedním (pro bezprostřední okolí dost nepříjemným) způsobem. A stejně tak je tomu také s korporacemi, v níž zaměstnancům a kravaťákům přijde jako přímo vynikající nápad vyrobit prototyp sympatického babysitter androida se silou větší, než má dospělý člověk a zevnějškem ala RoboCopLolita (nejen marketingově smrtící kombinace:-)), vybavit jej umělou inteligencí (průběžné sebezdokonalování a dříve nebo později nevyhnutelné sebeuvědomění zdarma v ceně!), okamžitě jej betatestovat na skutečných dětech (zvířata už nejsou v módě a dospělí lidé stojí majlant, tak co kravaťák nadělá:-)) a neobtěžovat se při tom mu do firmwaru během vývoje naprogramovat alespoň základní zákony robotiky (nepodstatné softwarové bugy a glitche má dnes přece kdeco a neexistuje nic, co by nespravil malinký update, nebo ne:-)?). 

Režírující Johnstone se k filmu navrací po téměř dekádu dlouhé pauze a čistě po řemeslné stránce tady odvádí standardní práci, jejíž výsledkem je slušná a místy docela zábavná žánrovka, ve které je sice od každého filmařsky vděčného příběhového prvku (strach, drama, akce, napětí, humor) něco, ale vlastně nic z toho není zpracováno dostatečně do hloubky jak co do vyhrazeného prostoru ve filmu, tak co do rozvedení tématu jakýmkoliv neotřelým způsobem (strašidelné scény nejsou až tak strašidelné, jak by mohly být, napínavé scény nejsou až tak napínavé, jak by mohly být, dramatické scény nejsou až tak dramatické jak by mohly být, akční scény nejsou až tak akční, jak by mohly být a tak by se dalo v popisu filmu ještě nějakou dobu pokračovat), takže v souhrnu se jedná o ničím nevynikající, ale na druhou stranu nenáročnou a vcelku obstojnou spotřební záležitost, ideálně vhodnou na jeden víkendový večer.

Film zkrátka působí jako průměrná - celovečerní - epizoda v 90s (respektive v 60s) populární fantasy/sci-fi/hororové série The Outer Limits jen s několika dílčími rozdíly, které ovšem, možná trochu překvapivě, příliš nehovoří ve prospěch Johnstoneova filmu. Daná série se ve většině svých epizod pyšnila na poli zmíněných žánrů již mnohokrát prozkoumanou premisou, očekávatelným/předvídatelným rámcovým dějem, nízkonákladovým zpracováním (většina děje se odehrávala v interiérech, exteriérů bylo nemnoho a nepůsobily nijak honosně) a s tím souvisejícími průměrnými produkčními kvalitami (kamera, střih, hudba, triky, výprava, kostýmy, atd.). 

To vše je přítomno i zde, ale zatímco charakteristiky Johnstoneova filmu tímto v podstatě končí, uvedená série nadto divákům nabízela snahu o určitý myšlenkový přesah, nebo alespoň pokus o zpracování tradičního tématu (robotika, umělá inteligence, lidské vědomí, morálka, spravedlnost, společenské zřízení, zákony, duch ve stroji, atd.) nějakým novým/jiným/zajímavým způsobem, častokrát zábavný plot twist a v mnoha případech skvělé finále, které korunovalo příslušnou epizodu překvapivou/neobvyklou/výmluvnou/nadčasovou pointou. Nic z toho tady divák, bohužel, nenalezne a jedinou oblastí, ve které film svého sériového konkurenta převyšuje, je triková stránka, což je (vzhledem k časovému rozestupu obou děl) vcelku pochopitelné.

Příběh i samotný děj nemá, bohužel, diváka moc čím překvapit, protože podobná látka se dočkala zpracování v nejrůznějších filmech i sériích už nesčetněkrát a tvůrci k dosavadní šabloně nedodávají prakticky nic navíc, což je nemilé překvapení a nemalé zklamání zároveň, jelikož scénář zde měla na starosti Cooper, jakožto autorka předloňského, parádního, hitu Malignant. Totéž se naneštěstí týká i technicko-realizační stránky věci a divák se tak ve filmu nedočká žádných povedených kamerových záběrů, nápaditého střihu, nebo nějakých audiovizuálně stylových scén. V traileru proklamovaná taneční vsuvka je v tomto ohledu sice světlá/stylová výjimka, ale ve filmu působí poměrně samoúčelně vzhledem k tomu, že její přítomnost v ději nemá vlastně žádné logické opodstatnění a navíc se ve filmu vyskytuje v přesně té samé podobě, v jaké byla prezentována v traileru (tj. na ploše pouhých pár vteřin). 

K tomu ve filmu není nouze o spousty klišé všech podobných žánrovek (když se na začátku filmu objeví na scéně dálkově ovládaný robot, tak je naprosto jasné, jak bude finální konfrontace s androidem na konci filmu vypadat, osud nesympatické sousedky je zpečetěn obratem poté, co se na androida zle podívá, nespokojený zaměstnanec, toho času zloděj know-how, to má taktéž předem spočítané, atd.), konkrétní důvody, jak přesně dojde ke "zkratu" (a z nevinného ochranitelského androida, určeného pro hlídání dětí, se najednou stane záporácká figura, vyznávající koncept "konečného řešení" vůči všem lidem ve svém okolí, přičemž průběžně s tím se ze spotřebního produktu opět znenadání stane ultimátní hackovací nástroj, na dálku ovládající jakékoliv elektronické zařízení v dosahu), nejsou pro tvůrce natolik zásadní/důležité, aby jim ve filmu věnovali alespoň stručný dialog, natož rovnou obsáhlejší scénu a prostomyslnost prakticky všech přítomných postav (od hlavní postavy v roli nezkušené dětské opatrovnice, přes sociální pracovnici až po policejní složky) vůči neotestovanému prototypu s extrémní fyzickou silou (!) a inteligencí (!!) a jeho nekontrolovaných interakcích s dětmi (!!!) je vskutku neuvěřitelná (jelikož není v ději dostatečně zdůvodněna/vysvětlena).

Vyslovenou pochvalu si tak, kromě uvěřitelného zpodobnění zdejšího umělohmotného antagonisty, zaslouží snad jen obsazení. Titulní dvojice Williams a McGraw předvádí zdařilé herecké výkony, zábavnou figuru vystřihl Chieng v roli ukázkově bezskrupulózního/oportunistického/kapitalistického šéfa korporace a taktéž Donald představující Model 3 Generative ANdroida se náramně předvedla (zvláště v taneční scéně, ve které naplno zužitkovala svou pohybovou průpravu), nicméně zdaleka nejlepší herecký projev má na svědomí rozhodně Davis, která se zhostila elektronicky "vylepšeného" hlasu vzpurného androida. Celkově jde o slušnou práci, ale po více než povedených trailerech jsem doufal v malinko vytříbenější zážitek.

Infinity Pool

Vlk taky sliboval:-). Tatínkovo Crimes Of The Future v trailerech taktéž vypadalo hodně nadějně a jak to nakonec dopadlo:-). Ze synátora mám tady úplně ten samý (neblahý) pocit stran výsledku a to trailer ani úplně nestrhne (na rozdíl od rodinné konkurence loni). Navíc minule u Possessora jsem zažil slušné zklamání, takže neuvěřím, dokud neuvidím. Když už se tady na něco těšit, tak za mne spíše na dvojku Skarsgård & Goth, než na další kousek od juniora.

The Last Of Us - Infected (Sezóna 1 - Epizoda 2) 8/10

Pokud to takhle půjde dál, tak Mazina a Druckmann nakonec udělají houbám u diváků podobnou "službu" jakou udělali Spielberg a Benchley svého času pro žraloky:-). I ve druhé epizodě se pokračuje v nastoleném trendu, takže nadále panuje spokojenost. Příběh jako takový je stále v podstatě na začátku, takže vysloveně strhující emocionální momenty zde divák nenalezne (na to dojde řada v pozdějších dílech), nicméně hned několika napínavých, humorných, dramatických a akčních scén se tady divák nepochybně dočká.

Výborná historická předtitulkovka, dále rozvádějící samotné počátky pandemie, je chytrý nápad, jak jednak diváky podrobněji seznámit s hlavním mykologickým antagonistou celé série a jednak sledovat postupný marný boj s nákazou a navazující úplný rozpad společnosti, tedy události, o které byli hráči v předloze bohužel ochuzeni. Ve hře samozřejmě podobný postup (rodinný prolog a následné přeskočení celého průběhu pandemie k současnému dění) dával smysl, protože hráč ovládá konkrétní postavy a nadbytečné cinematic in-game scény by jen zdržovaly od hraní, v sérii naopak dává dokonalý smysl se uvedeným záležitostem věnovat. Je proto pozitivní, že se Mazin s Druckmannem touto cestou i ve druhé epizodě vydali a nešlo si při sledování úvodu okamžitě nevzpomenout na Mazinův Chernobyl, ve kterém je divák svědkem ekologické katastrofy s podobným, přísně procedurálně-analytickým, odstupem. Doufám, že oba tvůrci budou v tomto konceptu v nadcházejících epizodách dále pokračovat, protože jde o přirozený způsob, jak postupně každým dalším dílem o něco rozšířit dosavadní fikční svět dané hry.

Poslední záběr první epizody parádně nalákal na, ze hry důvěrně známý, post-apokalyptický svět a druhá epizoda v tomto směru slibný potenciál dokázala více než naplnit. Zdejší scenérie pomalu chátrajících výdobytků lidské civilizace a všudypřítomné přírody, která v mezidobí znovu převzala nadvládu nad veškerou, lidmi opuštěnou, krajinou, působí skvěle atmosféricky, naprosto uvěřitelně a patřičně velkoryse. V tomto ohledu jsou zkrátka prakticky dokonalé a skutečně vypadají jakoby vypadly přímo ze hry.

Taktéž vzájemná souhra mezi Pascalem a Ramsey nadále funguje na skvělé úrovni a byť zevnějškem oba svým předobrazům příliš věrní nejsou, nejde o žádný výrazný nedostatek, protože tím podstatným a totiž svým hereckým projevem určitě ano a společně se jim zdárně daří budovat podobnou vztahovou dynamiku mezi oběma postavami, kterou se pyšní herní předloha. Torv, jak se dalo předem vytušit, dostala tentokrát mnohem více prostoru a taktéž jej využila naplno, zvláště její dramatický odchod ze scény stojí opravdu za to.

Očekávaný (jelikož prvotní v této sérii) vyhrocený střet s nakaženými je sice svým rozsahem relativně skromný, ale o to sugestivnější. Ve druhé epizodě má tak divák poprvé šanci si zdejší monstra důkladně prohlédnout, zde konkrétně ve hře obávaného clickera, a ocenit jejich povedený design, spolu s typickou pohybovou choreografií a nezaměnitelným vokálním projevem (ze kterého ve hře běhal mráz po zádech:-)).

Oproti první epizodě přišla řeč i na herní dodatek Left Behind a přestože šlo o docela nenápadnou zmínku, vzhledem k jejímu trochu překvapivému obsahu (tj. zamlčení Riley před Joelem a Tess) lze předpokládat, že se tvůrci k osvětlení toho, za jakých dramatických okolností došlo k nakažení Ellie, v průběhu série ještě (předpokládám, že dokonce opakovaně) vrátí.

V souhrnu je sice druhá epizoda komorní záležitostí jak co do počtu lokací, tak co do počtu zde vyskytujících se postav a stejně tak prezentovaných událostí ze hry, kterým se na ploše jednoho dílu věnuje, ale celková řemeslná i umělecká kvalita, nastolená první epizodou, je tady naštěstí zachována, takže nezbývá, než se těšit na další vývoj událostí (a rozhodně je nač se těšit) a při tom doufat, že současná výborná forma tvůrcům v sérii vydrží co nejdéle.

The Banshees Of Inisherin

McDonaghův asi nejméně divácky přístupný, nejvíce pesimistický a současně nejpřímočařejší kousek. U podobných filmů je prostě "potřeba", aby se člověk "naladil" na stejnou vlnu a pokud to dokáže, dostane se mu vynikajícího zážitku. Pokud ne, tak se filmem protrápí od začátku do konce. Z celkového podání a nálady filmu mi pocitově přišlo, že jde o nejosobnější McDonaghův projekt a možná proto, ve srovnání s jeho předchozí tvorbou, nepůsobí tak atraktivně.

Každopádně v mém případě to celé zafungovalo parádně a pro mě jde o jeden z nejlepších filmů loňského roku. Farrell i Gleeson tady předvádějí doslova herecký koncert a kdyby si oba došli na pódium pro zlatého plešouna, tak by to bylo naprosto zaslouženě.

Raven's Hollow 6/10

Slušná nízkorozpočtová variace (zlí jazykové by asi spíše použili termíny "nestoudná" a "vykrádačka") na Burtonovu nestárnoucí klasiku Sleepy Hollow (ta spřízněnost názvů obou filmů rozhodně nebude náhoda:-)), která nad rámec očekávané žánrové škatulky přidává docela šikovnou provázanost s dílem E.A.P. jako takovým. Fakt, že je film tematicky a do určité míry také svou premisou (E.A.P. v době svého působení na vojenské akademii v roli kadeta vyšetřuje zapeklitý případ (sebe)vraždy v uzavřené komunitě, jen prostředí akademie je v tomto případě nahrazeno poloprázdnou vesnicí uprostřed ničeho) podobný Cooperovu nedávnému kusu The Pale Blue Eye je sice zajímavý, ale dějově se zde tvůrci vydávají trochu jiným směrem, neukotveným tolik v realitě. Použitím nadpřirozených prvků má film mnohem blíže ke zmiňovanému Sleepy Hollow, respektive k literárním počinům samotného E.A.P., které se přímo propisují do vlastního příběhu jak v podobě nejrůznějších odkazů, tak i konkrétních dějotvorných prvků (ptačí všežravec v názvu filmu rovněž není žádná náhoda:-)).    

Co je ovšem na filmu hodné pozornosti je překvapivá skutečnost, že v mnoha ohledech, ve kterých slavnější souputník částečně nebo rovnou na plné čáře selhává, jeho skromnější soupeř předvádí více než sebevědomý výkon. Po dekádu dlouhé pauze se k filmu navrátivší Hutton divákům servíruje povedenou žánrovku, ve které funguje tísnivá a paranoidní atmosféra, budování napětí, strašidelné scény, detektivní linka, "šokující" plot twistové momenty, i ty akční vsuvky (byť jich ve filmu není nijak velké množství) jsou ucházející a stopáž toho všeho je tak akorát. Stran obsazení a produkčních hodnot se sice Hatton nemůže Cooperovi rovnat, ale Moseley v hlavní roli není vůbec špatný a Zanetti jako zdejší nevypočitatelná femme fatale má také něco do sebe (a její podobnost s Ricci pochopitelně není vůbec na škodu, i když Ricci je samozřejmě jen jedna:-)), plus po stránce dobové výpravy a kostýmů se rovněž nejedná o nějakou marnou záležitost. Celkově nečekaně fajn zážitek a hodně slušná práce. 

Sick 6/10

Tak přece jen se platnost nepsaného pravidla "kdo je bez roušky, ten bude (brzy) bez života" konečně beze všech pochybností potvrdila:-). Sice trochu nenápadná, ale hodně slušná žánrová záležitost, která ovšem bohužel není ve výsledku až tak dotažená, jak by bylo záhodno a jak naznačuje slibná první polovina filmu a v závěru proto malinko lapá po dechu. Přesto však docela příjemné hororové překvapení rovnou zkraje roku, které dokazuje hned několik filmově-teoretických předpokladů.

Předně je dobrou zprávou fakt, hororový veterán Williamson stále ještě neztratil formu a dokáže i po více než 25 letech od svého nejlepšího a zároveň nejslavnějšího kusu a totiž prvního Screamu přijít se slušným scénářem, který není celý jen o tom, že někdo s dlouhým a ostrým nožem v ruce chce někoho jiného bez něj nedobrovolně seznámit se základní lekcí z lidské anatomie. Protože podobných historek jako přes kopírák jsou každým rokem ke zhlédnutí vyloženě tuny a naprostá většina z nich nestojí za jakoukoliv diváckou pozornost.

Dále pak je možné konstatovat, že Hyams je schopen natočit i povedený film za předpokladu, že má k dispozici povedený scénář. Už Hyamsův předchozí počin Alone ukázal, že po řemeslné stránce nemá problém a pokud jsou mu okolnosti příznivě nakloněny (jinak řečeno scénář není vysloveně brak:-)), zvládne natočit nenáročnou žánrovku relativně obstojných kvalit a v tomto případě tomu naštěstí není jinak.

Pokračovat lze pozitivním pozorováním stran technické realizace filmu. Populární metoda roztřesené kamery ve vypjatých momentech důsledně sledující herce z bezprostřední blízkosti (takže sem tam nějaký čas trvá, než se divák zorientuje, co se v dané scéně právě přesně děje) a obecně značně kontaktní souboje přítomných postav s tajemným záporákem mohou skvěle fungovat nejen v akčním žánru (ve kterém se toto pojetí stalo už víceméně standardem), ale i na poli hororu. Záporák dostával pořádně do těla už v sérii Scream (duchovní otec Williamson se tady zkrátka nezapře:-)), ale takového nepěkného zacházení ze strany potenciálních obětí, jakému je nucen čelit zdejší nadšený fanoušek kuchyňského náčiní, se nedostalo Ghostfaceovi snad ve všech dílech Screamu dohromady:-)). 

V rámci příběhu se pro změnu opět potvrdilo, že pro povedenou žánrovku nejsou potřeba hordy nezajímavých/otravných vedlejších postav určených k okamžité spotřebě likvidaci a šikovnému tvůrci vystačí jen doslova hrstka postav na to, aby rozehrál vydařené slasherové divadlo. Stejně pak to, že dobrý záporák nepotřebuje žádnou unikátní masku, aby ve filmu dobře fungoval. 

Film je trochu podobný loňskému hitu Barbarian, nebo předloňskému hitu Malignant, respektive když už jsme u toho Williamsona, tak také sérii Scream, přestože Hyamsovi se až takových kvalitativních výsledků dosáhnout bohužel nepodařilo. Hyams s Williamsonem se totiž také pouštějí do určitého žánrového cvičení, které v jistých ohledech boří zažité konvence a v jiných se jich naopak věrně drží. Tudíž se divák v průběhu děje dočká pár příjemných překvapení, nesmí chybět několik povinných jump scare momentů a nějaké ty hrátky s kamerovými úhly a střihem scén se tady také najdou (nejde ovšem o nic, co by stálo vyloženě za pozornost, na rozdíl od zmíněných předchůdců).

Naneštěstí zdaleka ne vše se Hyamsovi podobným způsobem podařilo. Nedávno proběhlá pandemie se do filmu už několikrát tu více, tu méně výrazně otiskla, tentokrát padla volba na horor a tehdejší situace se propsala přímo do pointy filmu, což možná nebyl úplně šťastný nápad, protože motivace záporáka nepůsobí moc uvěřitelně, právě naopak. Kromě osamocené a dost zábavné epizody s autostopem se zde humor nebo popkulturní hlášky nekonají a je to škoda. I proto, že hlavní postava není nijak zvlášť sympatická. Přítomný gore faktor je vcelku fajn, ale na druhou stranu není až tak propracovaný, jak bych od díla, za kterým stojí Williamson, očekával. Stopáž je sice rozumně střídmá, přesto tempo ke konci filmu spíše zpomaluje namísto toho, aby gradovalo a samotné finále stran závěrečné konfrontace přeživších postav se záporákem je malinko odbyté. Šance na skvělou žánrovku sice proměněna nebyla, celkově ale jde o více než slušný hororový příspěvek.  

Tár 6/10

Má nepravidelně pravidelná série prvotního seznamování se s režisérskými osobnostmi poněkud umělečtějšího ražení, započatá v loňském roce, který byl na pokleslé žánrovky a nenáročné blockbustery značně podvyživený, pokračuje tentokrát s tvorbou Fielda a jeho nejnovějším počinem o nelehkém životě fiktivní multi-talentované a (jak také jinak) geniální umělkyně, toho času dirigentky symfonického orchestru, která se (jak také jinak) z kariérního vrcholu a doprovodné záře reflektorů postupně "propracuje" když už ne na samotné dno, tak rozhodně do propasti (protože nepěkná tajemství se nevyhýbají ani výjimečným osobnostem (možná právě naopak) a když už se má něco v osobním a/nebo profesním životě pokazit, tak se to také pokazí a se vším všudy).  

Zatímco ovšem v případě loňského Östlundova Triangle Of Sadness nebo Trierova The Worst Person In The World jiskra přeskočila, stran Fieldovy psychologicko-dramatické studie na téma "from hero to zero" se to tak úplně nestalo a tudíž zase pro jednou půjdu z pohledu hodnocení filmu proti všeobecnému proudu. Jistě, Blanchett v hlavní roli nepochybně předvádí parádní herecký výkon (což ale není žádné překvapení, protože kdy naposledy se stalo, že tomu tak v nějakém filmu, ve kterém se objevila, nebylo?) a kdyby to v jejím případě skončilo nějakou tou hodnotnou cenou, asi by se proti tomu nedalo nic namítat, vybrané koncertní sekvence (respektive nahrávací seance:-)) s přednesem klasické hudby z rukou mnohočlenného souboru jsou působivé (jak už to na podobných kulturních akcích bývá) a celkově je OST povedený (aby ne, když za ním stojí někdo s Oscarem za zády), ale bohužel samotný příběh ani zvolené téma mne svým podáním příliš nestrhlo a hlavní postava mne jak svými životními peripetiemi, tak svým charakterovým profilem až tak nezaujala. 

Škoda, že se film soustředí prakticky výhradně jen na jednu konkrétní uměleckou stránku hlavní postavy, přestože hned v úvodu vyprávění je divák seznámen s celou její úctyhodnou profesionální kariérou a je mu odhaleno, že kromě vedoucí symfonického orchestru je taktéž skladatelkou, hudební teoretičkou, klavírní virtuoskou, přednášející na akademické půdě a dost pravděpodobně i spisovatelkou své vlastní autobiografie. Rozumím, že se Field zkrátka rozhodl věnovat se jen jednomu uměleckému oboru a zbytek činností tak slouží jen pro dokreslení charakteru, ale přiznávám se, že téma dirigování orchestru mi není nijak zvlášť blízké a pokud by se hlavní postava ve filmu primárně věnovala čemukoliv jinému z uvedeného výčtu, ocenil bych to mnohem více.    

Současně s tím jsem vůči hlavní postavě a jejího pohnutého osudu až do konce filmu nepocítil v podstatě žádnou emocionální angažovanost, nejen z důvodu jejího toxického chování (sexuální klientelismus, bossing, stalking, atd.), které je zpočátku v náznacích a později napřímo ve filmu prezentováno, ale rovněž proto, že podobných historek o (sebe)destruktivním chování výjimečně nadaného jedince tady už bylo nespočet, jen tentokrát byl motiv nelehkého vypořádání se s vlastním géniem, případně obtížné snahy prosadit se ve vysoce konkurenčním prostředí, nahrazen motivem zneužívání moci, sexuální posedlosti, ztráty kariérního postavení a postupného rozpadu osobnosti (a i tyto prvky již byly v minulost nejednou zpracovány). 

Field rozehrává spousty vděčných témat a motivů, které by samy o sobě vystačily na samostatný film a možná proto tady není dostatečný prostor na to, aby se některému z nich, přes nadstandardní stopáž, věnoval trochu více do hloubky. Přitom samotná příběhová linka o vztahu s bývalou studentkou/milenkou, s manželkou a dítětem, nebo s asistentkou/bývalou milenkou, případně s novou členkou sboru, by skýtala neméně slibný potenciál na poli psychologického dramatu, aniž by potřebovala čímkoliv dalším dějotvorným doplnit. K tomu navíc Field přidává populární sociálně kritická témata (sexismus, cancel culture, kariérismus, atd.) a byť jsou rozprostřena v celém filmu a děj je na nich z podstatné části založen, působí jakoby zde byla jen tak mimochodem, což vlastně platí pro většinu ve filmu prezentovaných zásadních událostí. Přestože je divák v příběhu svědkem tu větších, tu menších dopadů jednotlivých situací na osobní/profesní život hlavní postavy a současně na její nejbližší okolí, film je podává způsobem, jako by nešlo o nic moc více, než nevýznamnou překážku na cestě. 

Film samozřejmě stojí za pozornost i kdyby to bylo jen kvůli hereckému koncertu (ehm:-)) Blanchett a jsem nakonec rád, že jsem jej v rámci doplňování vlastního filmového vzdělání viděl, nicméně nemám potřebu si to ještě někdy v budoucnu zopakovat. Na rozdíl třeba od zmíněné dvojice Triangle Of Sadness a The Worst Person In The World. Tak možná příště budu mít zase o něco větší štěstí.

Sick

Povětšinou nekoukám na trailery poté, co jsem samotný film už viděl (proč taky:-)), ale tady jsem udělal výjimku, protože jsem chtěl zjistit, zda trailer funguje jen jako promo na "nějaký další slasher v řadě", nebo naznačuje, že tady půjde malinko o žánrové cvičení a ve filmu "je toho víc", ala loňský Barbarian nebo i ten Scream. A platí spíše ta první varianta (asi proto do něj procpali ty oslavné výkřiky:-)), což je asi na jednu stranu fajn, protože na diváka ve filmu čeká nejedno překvapení, na druhou stranu si s konceptem traileru mohli tvůrci vyhrát ještě víc a vůbec třeba neukázat, o co ve filmu vlastně půjde (resp. sestříhat to tak, aby to vypadalo, že půjde o něco jiného, než o čem to ve skutečnosti je). Jinak je ale trailer vlastně docela fajn.

The Mandalorian (Sezóna 3)

Pěkný, moc pěkný. V lednu TLOU, v únoru Picard, v březnu Mando, začátek roku je pro fanoušky sci-fi nadmíru vydatný:). Upoutávka je spíše "připomínajícího" charakteru ("podívejte, starý dobrý Mando je zpět"), než že by se svým pojetím u diváků mocně hlásila o pozornost, ale sledovat to stejně budou tak jako tak (skoro) všichni, takže koho to zajímá:-).

Navíc od třetí sezóny by se to údajně mělo po příběhové stránce pořádně rozjet (především co se týká důvodu, k čemu Gideon potřebuje Grogua, tj. zda se potvrdí dohady, že v tom bude figurovat Palpatine, nebo Kennedy a spol. v mezidobí narychlo vymysleli jinou berličku:-)), což pokud se potvrdí, tak se možná zpětně ukáže, že dávalo smysl příběhovou linku se záchrannou Grogua vyřešit "bokem", aby se sezóna mohla hned zpočátku věnovat důležitějším událostem. 

The Last Of Us - When You're Lost In The Darkness (Sezóna 1 - Epizoda 1) 8/10

Herní TLOU je výkladní skříní herní platformy PS, potažmo obecně Sony a svým celkově navýsost filmovým pojetím (tak jako všechny počiny studia Naughty Dog) si o adaptaci, ať už na poli filmu nebo série, vysloveně říkalo už v čase svého uvedení dekádu zpátky (a také se o tom od té doby hojně spekulovalo). Takže otázkou nebylo zda (vůbec), ale kdy (konečně). Trvalo to jen mrzkých deset let a volba padla na nejen poslední dobou oblíbenou formu mini-série. 

Vzhledem k faktu, že v současné době se produkčními kvalitami, respektive rozpočty pro jednotlivé epizody, mohou série s blockbustery směle rovnat a naopak má epizodický formát oproti tomu celovečernímu výhodu násobně většího časového prostoru pro rozvedení postav a vztahů mezi nimi a samozřejmě i děje jako takového, to byla správná volba. Další trefou do černého byl fakt, že někoho v Sony napadlo spojit své síly s HBO, nechat Naughty Dog na projektu vydatně spolupracovat a především jej svěřit do rukou na jedné straně Mazina, stojícího za dechberoucí peckou Chernobyl a na druhé straně duchovního otce celé značky Druckmanna. 

Stran klíčového prvku a totiž castingu ústřední dvojice to na papíře vypadalo všelijak, přece jen Baker a Johnson jsou jen jedni, a pokud Pascal obecně působil jako (když už jsme u toho Chernobylu:-)) "not great, not terrible" varianta, pak Ramsey mnozí fanoušci předlohy považovali za vyložený omyl, případně rovnou za pohromu. V mém případě předem zafungovalo Mandalorianem poháněné fanouškovství, takže na Pascala jsem se hodně těšil a v rámci příprav na TLOU jsem loni záměrně zhlédl Catherine Called Birdy, abych Ramsey patřičně "prověřil", přičemž výsledkem mé tehdejší "studie" bylo poznání, že na to (adekvátně ztvárnit Ellie) bez problémů má, takže k TLOU jsem z tohoto pohledu přistupoval bez obav a po první epizodě mohu konstatovat, že naštěstí i v tomto ohledu se ukázalo, že výběrem Pascala a Ramsey šlo o více než šťastnou volbu tvůrců, protože má očekávání se potvrdila a oba hrají přímo skvěle. V první epizodě sice ještě neměli přespříliš společných scén, ale působí herecky dost sehraně a chemie mezi nimi rozhodně funguje, takže nezbývá, než se těšit, co předvedou v dalších dílech.

Casting je ovšem jedna věc a celkové pojetí (zejména předloze se podobající atmosféra) zase věc druhá. Naštěstí i v tomto případě není důvod si na cokoliv stěžovat, právě naopak. DNA hry se tvůrcům podařilo na obrazovku přenést téměř dokonale. Už úvodní titulková sekvence rozrůstajícího se podhoubí, připomínající slavnou "skládací mapu" z Game Of Thrones, podbarvená geniálním hudebním motivem od Santaolally (který spolupracoval na celém OST a nedodal pouze svou proslulou znělku, což je další velké plus), skvěle navodí patřičnou atmosféru a pozitivní dojem plynule pokračuje i během samotného děje. Audiovizuál za doprovodu tematických lokací, kostýmů a celkově výpravy nemá chybu, přičemž některé sekvence vypadají přesně tak, jak jsem si při hraní hry spousty let zpátky představoval, že by v potenciální filmové nebo sériové adaptaci měly ideálně vypadat. 

Další silná stránka série spočívá v chytrém způsobu převedení hry na obrazovku, což zdaleka není pravidlo nejen v případě her, ale i jiných zdrojových formátů, které disponují svými specifiky (divadlo, knihy, komiksy, atd). Některé dialogy, respektive momenty, jsou ze hry převzaty jedna k jedné (předpokládám jako jisté pomrknutí tvůrců na fanoušky), jindy je pro hry znalé diváky doplněn tu větší, tu menší dějový dodatek, zasazující určité události do širšího kontextu (epizodický formát je ke smysluplnému rozšiřování původního příběhu jako stvořený) a někdy je pro změnu situace vyobrazená ve hře zde vykreslena úplně jinak (a ničemu to nevadí, protože vyznění scény odpovídá předloze). Tomu se říká umění zdařilé adaptace a nikoliv otrocké kopírování scény po scéně, nebo naopak vydání se směrem naprosté volnosti vůči předloze, kdy pak vyvstává otázka, jaký má adaptace vlastně smysl, pakliže nemá s původním dílem téměř/vůbec nic společného.      

Nepodstatné výtky vůči první epizodě směřují k opomenutí událostí a postav z povedeného herně-dodatkového Left Behind (doufám, že na ně dojde řada v dalších dílech alespoň formou několika flashbacků) a k "vyhlášenému" konci herního prologu (modří už vědí:-)), který je v této verzi sice také působivý, ale podobného drtivého emocionálního dopadu, jaký se podařilo vyvolat hře (minimálně v mém případě), jsem se tady nedočkal a má citová angažovanost stran Joela nebyla na tak vysokém levelu (ehm:-)), jaký bych očekával. Plus malinká nevýhoda pro fanoušky předlohy pochopitelně spočívá v tom, že zkrátka daný příběh znají téměř/doslova nazpaměť (mě z toho nevyjímaje) a bohužel jsou tak ochuzeni o kouzlo nečekaného a neobjeveného, které divákům neznalým hry vedle vlastních kvalit díla dále umocňuje jejich zážitek. 

Celkově ovšem po první epizodě převládá spokojenost a úplně poslední "lákající" záběr epizody, který jako by vypadl přímo ze hry, naznačuje a současně slibuje mnohé, tak snad prvotní veskrze pozitivní dojmy budou v dalších dílech jen nabírat na síle a nikoliv naopak. Potenciál tady rozhodně je a prozatím to vypadá, že bude také naplněn.

The Menu 7/10

Praktická ukázka jak zábavně (pro diváka) a osudově (pro postavy) může dopadnout jeden exkluzivní výlet za gastronomickou nirvánou za předpokladu, že věhlasnému šéfkuchaři dojde trpělivost se svými snobskými klienty a rozhodne se pro ně uspořádat ultimátní (v tomto případě bráno doslova:-)) gurmánskou show o několika postupně více a více výstředních chodech (se stále podivnější mistrovou předmluvou před každým z nich zdarma v ceně:-)) a pro všechny zúčastněné strávníky i přítomný personál s čím dál, tím více znepokojivým průběhem celé food party. O krev ani nějaké ty mrtvoly zdaleka nejen na talíři nebude během večera nouze a možná se na proklamovaném menu objeví i něco, co by pozvaná smetánka ani náhodou nečekala.

Mylod se po desetileté pauze, vyplněné režírováním nemálo epizod hned v několika různých sériích (v čele s Game of Thrones), vrací k filmu a svým nejnovějším kusem servíruje divákům vytříbený filmově-kulinářský zážitek podle černo-komediálního receptu, s malou špetkou sociálně kritického koření (tudíž ve filmovém kotlíku tvůrců nesmějí chybět obvyklé přísady typu mírného nastavování zrcadla konzumerismu, konformismu, nebo případně klientelismu), který staví na zajímavé ústřední premise a především na povedeném hereckém obsazení.  

Vysloveně napínavých nebo vyloženě strašidelných sekvencí se divák v rámci filmu příliš nedočká a byť je příběh značně přímočarý a na jeho konci se odehraje prakticky přesně to, co je tvůrci skrze postavu šéfkuchaře hned na začátku filmu předesláno, že se v závěru stane (což obvykle ubírá zápletce na zajímavosti), postavy - a tím pádem i diváka - v průběhu děje čeká postupně hned několik ne/příjemných překvapení, souvisejících s jejich temnou minulostí, ošklivým tajemstvím, nebo určitou (pro pozdější vývoj událostí zásadní) informací, o níž do té doby neměly ani tušení, díky čemuž se tvůrcům daří udržet divákovou pozornost po celý čas vyprávění v očekávání, co dalšího vtipného/zvláštního/šokujícího/šíleného se ještě ve zdejším restauračním zařízení stane a to až do skvělého fast-foodového finále, zakončeného stylově flambovací delikatesou. 

Bez kvalitních surovin se kvalitně vařit moc nedá a totéž platí i na poli filmu z pohledu hereckých představitelů. Mylod si to naštěstí uvědomuje a neponechal tady nic náhodě. V hlavní roli za původně nasmlouvanou Stone nakonec zaskočila Taylor-Joy a jak se dalo předem očekávat, jde o více než důstojnou náhradu, protože hraje parádně. Fiennes ve výživné roli špičkového kuchařského mistra, který po letech služby ztratil své "mojo" a svou averzi k povrchní a k jeho celoživotnímu dílu ignorantské klientele přetavil do smrtící degustační prezentace, pak přímo vládne. Dialogové přestřelky mezi sebevědomou Taylor-Joy a čím dál, tím více z míry vyvedeným Fiennesem, korunované finálním "synergickým" pokecem, jsou rozhodně vrcholem celého filmu. Hoult ve vedlejší roli nadšeného fanouška a nekritického obdivovatele Fiennesova umění předvádí rovněž vydařený výkon a ani zbytek castingu za nimi není nijak zvlášť pozadu (potěšil hlavně Leguizamo jako vyhořelá filmová hvězda).

Nicméně tak jako Fiennesův šéfkuchař vytýká svým hostům pasivní přístup vůči jeho více a více nepatřičným praktikám a neústupnému personálu a současně pramalou snahu z jejich strany zvrátit neblahou situaci, ve které se ocitli, i já se musím připojit ke kritice, tentokráte směrem k tvůrcům filmu, stran nedostatečného vykreslení motivace většiny zde přítomných postav z řad hostů rezignovaně přijmout svůj neveselý osud, který je jim ovšem dopředu znám (zejména v samotném závěru). 

Zatímco Fiennesovy motivace ke spáchání vyobrazených činů jsou ve filmu vylíčeny vcelku obstojně, pro ostatní postavy (s výjimkou Taylor-Joy) to bohužel neplatí a divák se žádných pochopitelných důvodů, proč během celého filmu neprojeví nějaký výraznější odpor, natož aby aktivně bojovaly o svůj život (v okamžiku, kdy si konečně uvědomí, že o něj všem na místě jde), nedočká. Tedy s výjimkou Houltovy postavy, která podstatu plánovaného podniku zná od samého počátku a šla do něj dobrovolně. Vedle šéfkuchaře se takového zacházení od tvůrců dostane pouze hlavní postavě, která se v podobné situaci jako jediná z celé skupiny chová relativně racionálně, logicky a pragmaticky (viz odhalení šéfkuchařovy fast-foodové minulosti a chytrý nápad využít tuto znalost proti němu s cílem si tím potenciálně zachránit život).

S čímž souvisí na druhou stranu to, že na můj vkus šlo ještě o něco více přitlačit na pilu jak co se týká psychologického teroru, tak i míry fyzického násilí a neskončit tak jen s jednou amputací prstu, utopením, zastřelením, oběšením a finálovým opečením, i když uznávám, že podobným krokem by došlo k razantnímu žánrovému posunu směrem ke klasickému slasheru (já bych s tím žádný problém neměl, právě naopak:-)) a takové ambice tvůrci pravděpodobně vůbec neměli, protože jim zkrátka šlo o něco jiného. Celkově ale jde o šťavnatý mix vážně míněné satiry a nenáročné "pokleslé" žánrovky, který určitě stojí za to ochutnat.

Marlowe

Je fajn zase pro jednou vidět Neesona v něčem jiném, než je nějaké nízkorozpočtové direct to stream akční béčko (zvlášť když jde údajně o jeho jubilejní stý film v kariéře), casting je povedený (Neeson a Kruger po letech opět spolu:-)) a nechybí klasická premisa všech podobných žánrovek, takže šance na poctivou drsnou kriminálku tady je (což mi připomíná, že je na čase dát si zase repete L.A. Noire:-)).

Na druhou stranu premiéra byla odložena, dosavadní kusé ohlasy nejsou nijak nadšené a audiovizuálně to vypadá jako nějaké nízkorozpočtové direct to stream krimi béčko (přičemž v kinech to, nehledě na kvalitu, asi tak jako tak slušně vyhoří a do měsíce to na streamu nejspíše stejně skončí). Žádná pecka to asi nebude, ale plus mínus ok příspěvek do žánru snad jo.  

Devotion 5/10

Druhý Maverick v tomtéž roce se naneštěstí nekoná, byť má tenhle válečný biopic s Cruiseovým pilotním a kasovním majstrštykem pár styčných prvků společných (letecká akce konaná v zasněženém údolí, neférový dogfight s o generaci vyspělejším strojem a celkový charakter celé mise - bombardování konkrétního objektu pod mohutnou protileteckou palbou a samozřejmě jeden z herců ve vedlejší roli). Tím ovšem veškerá podobnost bohužel končí, protože film je jinak skrz naskrz průměrná letecko-biografická historka, kombinovaná s válečnou tématikou, natočená podle standardní šablony všech podobných žánrovek.

Problémy zde začínají už s ústřední postavou. Nemohu posoudit, jak na tom byla stran svého charakteru skutečná historická figura, ale ve filmu je hlavní hrdina vykreslen tvůrci tak trochu jako sebestředný kretén, který nerespektuje pravidla a při tom si na přístup okolí vůči sobě stěžuje (kritická diskuze o konci kariérního postupu z důvodu porušení rozkazu je skoro neuvěřitelná), pilotní výsledky nemá nikterak zázračné a opakovaně se vymezuje proti námořnictvu, které jej údajně neustále diskriminuje, ačkoliv veškeré projevy rasové nesnášenlivosti se ve filmu omezily na jednu scénu potyčky se skupinkou opilých pěšáků a v rámci své jednotky s ním všechny ostatní postavy jednají jako se sobě rovným. Současně s tím bohužel není Majors dostatečně sympatický a charismatický na to, aby svým hereckým výkonem nedostatky titulního charakteru na papíře přebil. Takže to opravdu vypadá, že jediným důvodem, proč se o tomto oceňovaném pilotovi natočil nějaký film, byl pouze ten fakt, že byl jiné barvy pleti a v daném konfliktu za námořnictvo s letadlem spadl na zem jako první.

Další výtka směřuje na strukturu děje. Expozice trvá úplně zbytečně hodinu a než se děj konečně přesune na válkou zmítaný poloostrov, respektive na oblohu nad ním, je divák svědkem několika ne-až-tak-podstatných dějových epizod, případně vyložených odboček (celá rekreační sekvence na Azurovém pobřeží), které příběh ani postavy nijak a nikam zásadně neposouvají, zato mocně posilují dost přestřelenou stopáž filmu. Po stránce technické realizace to taktéž není o moc lepší. Samotné letecké (vlastně jakékoliv) akce je ve filmu trestuhodně málo a svým rutinním zpracováním a mírou intenzity směrem k divákovi nejenže se nemůže rovnat podobným scénám v Maverickovi, ale je pozadu dokonce i za pár let starým, tematicky příbuzným, Emmerichovým Midway. Čestnou výjimku v tomto ohledu představuje povedená sekvence řízeného zřícení letadla, snímaná na (pseudo) jeden (ruční) záběr, ovšem takovýchto audiovizuálních parádiček je ve filmu naprosté minimum.  

Zbytek je složen ze všech obvyklých atributů daného žánru, takže nechybějí dojemné pohledy do rodinného zázemí, přátelské sbližování hlavní postavy s kolegou za kniplem, jehož slušně ztvárnil Powell, scény náročného leteckého výcviku a zároveň krátkého "dovolenkového" oddechu (Swan jako filmová hvězda Taylor si pozornost docela krade pro sebe:-)), praktické ukázky každodenního života v námořnictvu a týmového ducha mezi jednotlivými spolubojovníky, nebo nějaké ty hrdinsko-sebevražedné kousky, za které se posléze hromadně rozdávají medaile a/nebo složené státní vlajky, plus osudové textové doslovy na úplný závěr. To vše tady očekávaným způsobem a relativně obstojně funguje, nicméně divák se v průběhu děje nedočká vůbec ničeho navíc, za co by stálo film zhlédnout více než jednou.

Titanic

Vzhledem k okolnímu blockbusterovému suchu a faktu, že jsem tuhle epickou limonádu na velkém plátně ve své době kdoví proč neviděl (hanba mi:-)) a ani u následujícího 3D re-releasu to nakonec vzhledem k tehdejší nabité nabídce neklaplo, bude pro mně tentokrát kino návštěva tutovka.

Doufám, že se k nám dostane i obyčejná 3D verze (non HFR infected, please:-)), protože T2 3D jsem před pár lety v kině viděl a vícerozměrná konverze se dost povedla, takže tohle by byla ideální příležitost na doplnění cameronovského trojdimenziálního komba. A když ne, tak i stará dobrá 2D klasika na velkém plátně ve 4K bude jistě stát za to:-).  

The Old Way 5/10

Nízkorozpočtová záležitost podle klasického westernového střihu, která je průměrná úplně ve všech myslitelných ohledech. Výchozí premisa o honbě za pomstou tady byla samozřejmě už nesčetněkrát, historka o návratu hlavní postavy zpět do akce na jednu poslední fušku po odchodu do "střeleckého důchodu" a založení rodiny, přičemž svým tehdejším chováním se příliš nelišila od těch, které nyní pronásleduje, se dříve už také párkrát objevila (a někdo za to dostal dokonce zlatého plešouna) a zkombinovat starého drsného pistolníka s (osiřelým) dítětem a značnou část děje postavit okolo jejich postupného citového sblížení po cestě za vykonáním spravedlnosti už rovněž v minulosti někoho napadlo (a někdo za to dostal dokonce zlatého plešouna). Tohle vše tady je a nic z toho není natočeno lépe nebo jinak, než tomu bylo u (slavnějších) předchůdců. 

Samotné akce se divák v průběhu filmu moc nedočká a když už dojde na věc, je natočena rutinně až sterilně a to včetně finální přestřelky, cokoliv drsnějšího se milosrdně odehraje mimo záběr kamery, Cage v hlavní roli se sice snaží hrát, ale působí místy dost prkenně (western asi pro něj nebude to pravé ořechové), zatímco záporák postrádá jakékoliv charisma a člověk si až říká, čím vlastně tenhle směšný panák vyvolává u svých nohsledů respekt. Naštěstí to vyvažuje střídmá stopáž, skvěle tematický OST, pěkné lokace a krajinářská kamera spolu se slušně hrající Armstrong v roli Cageovy svérázné ratolesti, takže výsledkem je jedna nenáročná žánrová jednohubka na jedno večerní posezení. 

Beau Is Afraid

Pěkný, Phoenix si to dává s přehledem a celkově to vypadá na hodně zábavný psycho trip. Ten Asterův dekádu starý kraťas, na který film podle všeho navazuje (ať už to bude přímé pokračování, nebo volná/věrná předělávka do celovečerní podoby), není hodnocený nijak zvlášť extaticky (a to ho vidělo minimum lidí, jinak by šla průměrná známka ještě níž) a současně mně prozatím Aster jak s Hereditary, tak i s Midsommar do kolen ani náhodou neposlal, tak snad to, i díky Phoenixovi na palubě a třeba i tomu žánrovému posunu do komedie, tentokrát vyjde a Aster se mi do třetice všeho dobrého konečně naplno trefí do vkusu:-).  

Puss In Boots: The Last Wish 9/10

No, nevěřil jsem, nevěřil, no. Dobrovolně se přiznávám, že i po veskrze pozitivních zahraničních ohlasech jsem moc nedoufal v nějaký nadmíru zdařilý výsledek. OK, není to vyloženě průšvih a asi se to tedy plus minus povedlo, ale to bude nejspíše asi všechno. Prostě další "not great, not terrible" animák v řadě a jde se dál. Chyba lávky, protože tohle pokračování po letech, navíc ještě spin-offu, po kterém, přiznejme si to, volal zřejmě málokdo, se nejenže povedlo, ale povedlo se až takovým způsobem, že se zde regulérně vracíme někam na kvalitativní úroveň - ano, nebojím se toho - parádních prvních dvou filmů o Shrekovi:-). Což je něco, v co jsem nevěřil, že se po těch dvou dekádách existence téhle značky, může ještě někdy stát.

 

Nápad postavit děj okolo starého pořekadla o kočičích devíti životech, odchodu hlavní postavy na nedobrovolný odpočinek (ve kterém samozřejmě dlouho nezůstane) a následné honby za dalším pořekadlem a totiž přáním spojeným s padlou hvězdou je vytěžen téměř na maximum (ano, i na rozhovor se svými zesnulými já, netrpělivě očekávající toho posledního do party, v průběhu děje dojde). K tomu tady máme super sympatické postavy (čivaví kočkopes, odzbrojující svou naivitou všechny v okolí, jednoznačně vede:-)), dojemné, napínavé i strašidelné momenty, nepostradatelné poučení o důležitosti přátelství a potřebě zdravé sebedůvěry na závěr, pár nenápadných referencí na domovskou sérii jako pomrknutí na fanoušky, nebo i díky rozumné stopáži svižné tempo.

 

Navíc hned v úvodu film nasadí nevídanou kadenci gagů, která nijak zvlášť nepolevuje až do samotného finále a málokdy nezasáhne střed divákova terče. Obrazový i verbální (sem tam obtížně přeložitelný) humor přímo tryská z plátna, nějaký ten vtípek nebo odkaz jak stran vlastního žánru, tak na meta úrovni, je tady pak na každém kroku. Přes veškerou hravost a nadsázku si ovšem tvůrci najdou čas i na poněkud závažnější témata (strach ze smrti, selhání, osamělosti, případně závazků vůči svým blízkým). Některé scény jsou tak naprostá pecka (výmluvná koláž "jak kocour o svých předchozích osm životů přišel", procházka kočičím útulkem, podbarvená parodickou verzí The End od The Doors, seznámení s čivavou, heist a opětovné setkání se svou kočičí ex, atd.). Ne, počkat, vlastně většina zdejších scén je naprostá pecka:-). Stran obsazení si pochvalu zaslouží zejména Banderas, který do dabingu dává úplně všechno a už dlouho jsem ho neviděl, respektive neslyšel, si nějakou roli užívat v takové míře jako právě zde. Rovněž vzájemná chemie mezi ním a Hayek funguje špičkově a ani Pugh se nemá vůbec za co stydět. Stylový audiovizuál a několik perliček typu nápaditých střihových přechodů, ve kterých se jedna scéna přirozeně prolne do druhé, nebo změny celkového barevného podání scény, jsou už jen příjemnými bonusy navíc.

 

Nepodstatná výtka tudíž směřuje jen na zde přítomné songy, které jsou sice docela slušné, ale ne tak zábavné a chytlavé, jak bych si osobně představoval a možná na malinké zakolísání tempa někdy uprostřed vyprávění (přece jen takový spád děje a kanonádu humoru asi nešlo udržet po celou dobu filmu), ale celkově jde o výbornou záležitost zdaleka nejen na poli animáků. Velké a velice příjemné překvapení hned zkraje roku je tady. Kdo by to byl řekl, že jí bude zrovna tahle číča:-).  

 

P.S. Nové DreamWorks intro je moc fajn a potěšil také fakt, že se do něj "probojoval" loňský animák The Bad Guys, čímž je asi ofiko potvrzeno, že se s touhle partou bude dál pokračovat:-).  

Speed 2: Cruise Control

Tohle byla tehdy slušná studená sprcha, no. Ten moment, kdy se ukázalo, že de Bont je ve skutečnosti one-hit wonder boy (já mám tedy za plnou palbu vedle Speed i Twister, ale z mnou trochu nepochopitelných důvodů ten film není v obecném povědomí veden jako pecka nejen katastrofického žánru, ale to je už na jinou debatu:-)) začal právě tady a bolí tak trochu dodnes.

Je sice fakt, že s podobným scénářem (tenhle pitch byl údajně původně zamýšlen už pro trojku Die Hard, pak ovšem konkurence vyrukovala s Under Siege a nápad tím pádem šel k ledu, aby jej následně oživili pro pokračování Speed) by toho příliš nesvedl ani Cameron (ale je taky fakt, že s takovým scénářem by se nikdy do produkce nepustil a buď by jej přepsal od základů, nebo by se na to úplně vykašlal:-)) a je tak vůbec otázkou, jak moc by tomu pomohla účast Reevese (pamatuji si, že to bylo tenkrát slušné haló - Reeves dává přednost koncertní šňůře Dogstaru před pokračováním svého největšího hitu:-)!), protože hlavní problém byl už na papíře, ale i stran de Bontova vedení tady jede oproti jedničce všechno na půl plynu. Ta režijní hravost a celková dravost, kterou de Bont předvedl v jedničce a Twisteru, je ve dvojce úplně pryč, jako by to natočil někdo úplně jiný. Jediné co ve dvojce stojí za to je nepřekvapivě finální destrukce lodi v přístavu, zbytek je jen zapomenutí hodný brak.

Jinak ale vyměnit hlavní postavu/hereckou hvězdu za nevýrazného nýmanda při tom, jaký měli scénář v ruce, byla opravdu slušná rána z milosti celému projektu a vlastně se dodnes docela divím, jak si mohli kravaťáci ve Foxu myslet, že jim to projde (a s ohledem na finanční výbuch filmu po zásluze neprošlo) a de Bont jim to odsouhlasil (a podle toho taky dopadl). Jasně, pár let před tím u Predatora jim výměna na hlavním hereckém postu vcelku vyšla, ale to možná bylo i tím, že jednak scénář dvojky nestál za starou bačkoru a jednak se jim podařilo získat za Arnieho důstojnou náhradu:-). Tady se nepovedlo ani jedno z toho. 

The Pale Blue Eye 6/10

Minulý Cooperův počin Antlers po stránce kvality nedopadl tak úplně podle mých představ a ve srovnání s nadmíru zdařilým předchozím kusem Hostiles tak šlo malinko o zklamání, přesto jsem Cooperův nejnovější přírůstek do filmografie vyhlížel s nemalými nadějemi, doufaje ve slušnou šanci na reparát a to i s ohledem na zvolenou látku. Bohužel se ukázalo, že neblahá série ne-až-tak-povedených Cooperových pokusů pokračuje, protože ani tentokrát nebyl slibný potenciál zcela naplněn a Cooper mě zde tak úplně nepřesvědčil.  

Přitom výchozí premisa o vyšetřování podezřelého úmrtí v uzavřeném a mnoha pravidly svázaném prostředí nejen svým historickým zasazením do předminulého století a dějištěm umístněným na slovutnou vojenskou akademii zněla velice atraktivně. Trailery navíc slibovaly stylovou retro detektivku s osamělým hrdinou, pátrajícím po tajemném pachateli, plnou vděčných žánrových propriet typu uzavřené společnosti, podivných rituálů, ohavných vražd a nezbytné spousty kostlivců schovaných ve skříních jednotlivých aktérů a to vše zabalené ve slušivém eRku, nikoliv nepodobnou žánrovým klasikám Sleepy Hollow nebo From Hell. Všechno z toho tady sice v podstatě je, ale jen do určité (nikterak velké) míry a možná proto to na diváka správným způsobem funguje jen z části.

Pro nějakou tu výtku není potřeba chodit příliš daleko. Patřičně ponurou atmosféru (natož hutnou) to naneštěstí téměř nemá, strašidelné to také nijak zvlášť není a po stránce napětí tady lze taktéž nalézt nemalé rezervy. Nadto stopáž přes dvě hodiny celkovému tempu moc neprospívá a zvolená vypravěčská koncepce, respektive identita pachatele, při zpětném pohledu zavdává k nejedné pochybnosti, zda to celé stran chování a motivace postav vlastně dává vůbec smysl (dejme tomu, že souhlas hlavní postavy s vedením případu pramenil z předpokladu, že takto bude mít výsledek vyšetřování ve svých rukou, ale dobrovolné odhalení kousku vzkazu, ukrytého v ruce oběti (o kterém nikdo jiný do té doby nevěděl), geniálním logickým tahem tak úplně nebylo, o ponechání zanechaného vzkazu jiné postavě k důkladnému prostudování, natož psaní dalších vzkazů téže postavě, ani nemluvě).

Bohužel ani z pohledu technické realizace Cooper nepředvádí nic výjimečného nad rámec (neurážejícího) obvyklého standardu na poli studiové/streamingové produkce, takže žádná nápaditá kamerová kouzla, nebo netradiční triky se střihem scén, případně zajímavé sladění obrazu a hudby, se zde nekonají. Veškerá invence začíná a končí jen u asynchronního použití obrazu a zvuku u některých scén, ve kterých zvuk z následující scény o několik okamžiků předchází změně obrazu a dává tak divákovi trochu tušit, co se bude bezprostředně odehrávat dále. Podobná žánrovka přitom po audiovizuálně stylovém pojetí vysloveně volá.

Z dočista průměrných vod alespoň mírně nahoru to vytahuje navrátilec z Hostiles a herecká jistota v jedné osobě Bale,  Melling jakožto značně osobitý a možná i trochu šílený E.A.P. a v neposlední řadě také Anderson ve vedlejší roli výstřední paní domu, jelikož všechny epizody její interakce s kýmkoliv v okolí stojí za to. Škoda jen, že herečtí veteráni Jones a Duvall nedostali ve filmu žádnou podobně vděčnou příležitost se předvést. Plusový bod filmu rovněž za finálový twist, který je sice všelijaký a pravděpodobně nedávající moc smysl, ale vítaně ubírá na přímočarosti ústřední historky, která je poměrně předvídatelná (protože zapojení Jonese, respektive jeho rodiny, do zločinu bylo okamžitě jasné po záběru na nádobu s ledem (příležitost) a pozdější ukázka záchvatu u jeho ratolesti (motivace) podezření jen potvrdila).

Těžko soudit, jak dobře, či naopak nikoliv, si v prezentaci daného příběhu vede samotná předloha a tudíž kolik ze zmíněných neduhů jde na konto už jejího autora a kolik toho má případně na svědomí až následně Cooper, ale na to se historie pochopitelně ptát nebude a výsledek hovoří sám za sebe. Celkově to zkrátka vypadá jen jako obyčejná, poněkud delší, epizoda nějakého obyčejného detektivního seriálu, vysílaného o víkendu odpoledne. Což je docela škoda jednak samo o sobě a jednak s ohledem na Cooperovy schopnosti, protože stále věřím, že tenhle pán má na (mnohem) víc a Hostiles s Black Mass nebyla jen šťastná trefa. Tak snad (tedy doufám) příště.

Renfield

Premisa zní hodně zábavně, eRko potěší vždy, Cage je (zase:-)) ve svém živlu a celkově to vypadá jako další typická cageovina z posledních pár let, což je fajn, protože já toho kluka ušatýho mám pořád rád a na každý jeho další film se podívám. Na druhou stranu ... to vypadá jako další typická cageovina z posledních pár let:-). Poslední opravdovou pecku měl přes 10 let zpátky (Kick-Ass), za rok stihne i přes pět filmů (snad tady nebude všehovšudy čtvrthodiny) a vybírá si sice zajímavé projekty, ale dost proměnlivé kvality. Jistá obezřetnost je tady tudíž na místě, ale přesto se opatrně těším.   

&

Oceňuju nápad vzít provařené téma a změnit perspektivu, ale vypadá to docela lacině (kde v tom proboha utopili takové prachy?), má to jen hodinu a půl bez titulků, celkovým podáním (premisa, casting, řemeslné kvality) to sedí přesně mezi ty nenáročné low budget žánrovky, které se točí pro stream (a upřímně nechápu, že to tam rovnou neskončilo) a Awkwafina, která je na pěst všude, kde se objeví, jako love interest hlavní postavy? Ale no tak. Kde je Mina Harker (třeba taková Sweeney by byla o něčem jiném), když ji člověk potřebuje:-)? Kromě toho ten mix hardcore brutální akce s humornými vložkami je obecně dost těžké ve filmech vybalancovat tak, aby obě složky fungovaly a tohle úplně nepůsobí, že se to tady podařilo.

&

Tak že to bude míchat brutální akci a groteskní humor bylo jasné už z traileru a o Cageovi v maniakálním módu (tzv. "Cage rage":-)) snad nepochyboval vůbec nikdo:-), šlo jen o to, jak moc dobře to bude fungovat dohromady. Z trailerů jsem po pravdě neměl úplně ten pocit, takže pokud se to fakt povedlo, je to samozřejmě jedině dobře. Povedených žánrovek na pomezí komedie, akce a fantasy/hororu je jako šafránu a Cageovi bych návrat na kvalitativní/tržební výsluní přál (otázkou jen je, zda o návrat do první (herecké) ligy vůbec ještě stojí), tak doufejme, že první reakce zase pro jednou nekecaly.

The Killing

Hodně povedená film noir žánrovka, která má tak trochu nespravedlivě "smůlu", že ji natočil zrovna strejda Kubrick a tudíž v obecném povědomí není tak silně zakořeněna jako pozdější mistrovy kusy a asi proto v nejrůznějších žebříčcích "to nejlepší od pana K." na ni příliš často řeč, stran předních příček, nedojde. Což je určitě škoda, protože si dovedu představit, že v leckteré jiné filmografii by snímek figuroval jako jasný vrchol kariéry dotyčného tvůrce. Ne tak ovšem u Kubricka:-). 

Některé jednotlivosti sice nezestárly úplně ideálně (třeba taková přestřelka v závěru filmu po stránce technické realizace v dnešní době působí už malinko úsměvně) a samotný děj je, nebýt důvtipné střihové skladby, značně triviální, ale je potřeba brát v potaz dobu vzniku snímku a především z celkového pohledu je už tady Kubrickův proslavený rukopis bez problémů patrný. Smysl pro každý detail, hrátky s vypravěčskými schématy, analytický přístup k postavám i samotnému filmu, jistá tragikomičnost buď událostí, nebo některých postav, případně děje jako takového, to vše je zde přítomno v míře větší než malé. Koneckonců i ten široký žánrový rozptyl a preference adaptovat cizí látky a dávat jim svou vlastní, specifickou, perspektivu započal u Kubricka už tady. 

Kromě toho je v tomhle procedurálním, nechronologicky vyprávěném, heist movie plno dalších zábavných věcí. Od ukázkové femme fatale, která by mohla o lačnosti po penězích a technikách psychologické manipulace vyučovat na škole:-) a láskou poblázněného nejistého člena týmu (toho času jejího, okolo prstu omotaného, manžela), přes pečlivé skládání týmu a pomalu, krok za krokem, realizovaného plánu, až po skvěle ironické finále, které představuje příhodný vypravěčský kompromis mezi dvěma způsoby, jak jakýkoliv heist ve filmu zakončit (krádež se zdaří a lupiči s penězi mají do konce života vystaráno vs krádež se ošklivým způsobem zvrtne a nejen, že z peněz lupiči neuvidí ani dolar, ale mají co dělat, aby vůbec vyvázli životem) a dodává celému filmu patřičnou katarzi. Zkrátka kdo vyzkouší, ten neprohloupí. 

Evil Dead Rise

Au, tak to bolelo a hodně. Vypadá to totálně genericky jako další torture porn brak v řadě, jen tady je známá značka, aby nalákala věrné fanoušky. Přenesení děje do města (ok, je to novinka, ale ta skvělá paranoidní atmosféra Raimiho trilogie a remake nevyjímaje stála i na tom "zlověstném" lese), černý humor nikde, pořádní démoni taky ne, žádný audiovizuální nápad, jen ten Necronomicon dává tušit, že to má mít něco společného s Lesním duchem lomeno Smrtelným zlem.

Snad trailer mocně klame tělem a Raimi s Campbellem nemají executive producer kredit jen za zásluhy a film bude alespoň na úrovni Alvarezovy předělávky, protože zatím mi to tak akorát bolestně připomnělo, jaká je neskutečná škoda, že po třetí sezóně zrušili parádní Ash vs Evil Dead. 

&

Pojmenovat film Evil Dead a vykašlat se na humor je krok vedle, sorry jako. Jo, jasně že to udělat jde, ale půlka kouzla je prostě pryč. Tahle značka je unikátní právě tou mírou nadsázky a parodie a bez ní zbyde obyčejný zástupce hororového žánru (kterých jsou tuny). To samé třeba Jacksonův Braindead. Po pouhém gore festu, se kterým přišel remake a s nástupem Ash vs Evil Dead to skoro už vypadalo, že to studio pochopilo. Očividně chyba lávky. Jestli to tam někde je a jen tenhle konkrétní trailer se soustředí na prezentaci gore, tak fair enough, ale Raimi žádné podobné zdůrazňování nepotřeboval. 

&

OK, trademarkový nálet kamerou a výlet do divočiny už vypadají trochu nadějněji, než ten generický gore fest v minulé ukázce. Už jsem se bál, že se v tom baráku/bytě odehraje celý děj od začátku do konce. Jinak ale sorry, Evil Dead v tom pořád nevidím ani náhodou a kdyby mi někdo řekl, že jde o další klon/pokračování Exorcisty, tak bych tomu bez problému uvěřil. Asi budu muset doufat, že to tady pro mně dopadne podobně jako loni s Prey, kdy na mně trailery taky moc nefungovaly, ale film jsem si nakonec docela užil. 

&

Fajn, pokud tady fakt zapracovali na mytologii a hlavně humoru, tak tomu nakonec dám šanci. To, že to bude masivní gorefest, bylo z trailerů jasné předem, ale humor v nich úplně absentoval a stran mytologie se tam ukázalo jen nezbytné minimum (Necronomicon). Přitom vedle groteskního násilí se v obou případech jedná o základní pilíře celé značky a bez nich to prostě není ono, pokud má jít o "plnohodnotného" pokračovatele Raimiho série, viz Alvarezův remake, kde bylo gore nastaveno na maximum, ale to bylo tak vše.

Bones And All 6/10

Minule s remakem hororové klasiky Suspiria mně Guadagnino o svých kvalitách příliš nepřesvědčil, v případě aktuální kanibalské road tripové romance to s mým diváckým zážitkem dopadlo o poznání lépe, nicméně nějaké vyložené nadšení se ani tentokrát, bohužel, nedostavilo, protože film je slušná žánrovka z ranku coming of age dramat s neobvyklou premisou, respektive jedním konkrétním příběhovým prvkem, týkajícím se nevybíravých gastronomických návyků, jinak ovšem vyplněná obvyklými motivy a tématy všech podobných filmů, aniž by k nim Guadagnino doplnil něco výrazně nového/navíc. A vlastně i z pohledu zmíněného zasazení děje mezi skupinu něčím výstředních postav nejde o žádnou převratnou novinku a podobné pokusy, zkombinovat motiv dospívání s divácky atraktivní komunitou, tady byly už v minulosti. Jen upíry, superhrdiny, nebo čaroděje nově vystřídali občasní konzumenti lidského masa, ale to je tak vše.

Tudíž samozřejmě nesmějí chybět všechny nepostradatelné atributy příslušného žánru, ať už jde o hledání vlastní identity prostřednictvím pátrání po svých předcích, obavy, nejistotu, osamělost, pochyby, sebepohrdání (zde z důvodu svého lidojedského počínání), nebo ranné citové probuzení a následující partnerské vztahy. To vše je ve filmu vykresleno očekávatelným způsobem a relativně funguje. Co bohužel funguje o poznání hůře je celý motiv "kanibalismu od přírody".

Zatímco stran takových upírů je jejich neukojitelná žízeň po krvi, bez které by nakonec zahynuli, uvěřitelná z podstaty jejich zažitého vyobrazení napříč zábavním průmyslem, tady se sice Guadagnino (respektive asi předloha) snaží o něco podobného, lež celkovému pozadí kanibalskými choutkami postižených existencí je věnováno minimum prostoru a zdůvodnění, čím se od sebe vlastně odlišují "strávníci" od nadšených přisluhovačů, případně od "obyčejných" kanibalů a především, zda jde o otázku volby, nebo bytí, se omezuje jen na prohlášení o tom, že platí varianta nezbytnosti a hotovo. I proto morální dilemata a pocity viny Russell, spojená s pojídáním lidského masa, nemají takovou váhu. Vcelku zajímavý nápad, týkající se schopnosti "strávníků" vycítit jiného zástupce svého druhu na dálku, je tím pádem v ději využit pouze k tomu, aby se vysvětlilo náhlé zjevování se postav na scéně ve stylu deus ex machina, neméně slibnému tématu dobrovolného oddání se zdejšímu gurmánskému fetiši, aniž by ovšem dotyčný byl jedním ze "strávníků" (fajn rolička pro Guadagninova kolegu z branže Greena), je pak ve filmu věnován všehovšudy jeden dialog.

Mnohé zachraňuje casting. Russell a Chalamet v titulních rolích sami o sobě hrají hodně slušně, nicméně vzájemnou náklonnost, která přeroste až v lásku, jsem ani jednomu z nich do konce příběhu neuvěřil, protože chemie mezi nimi tak úplně nefunguje a oba po celou dobu filmu působí, že spolu setrvávají spíše vlivem náhodných okolností, než citově silného spojení. To naopak Rylance ve vedlejší roli "vlka samotáře" předvedl přímo skvělý výkon a tak trochu si ukradl celý film pro sebe (i díky tomu, že měl zdaleka nejlépe napsanou postavu ze všech). Škoda, že má jeho postava v příběhu pouze okrajovou roli, dokázal bych si představit, že by film pojednával čistě o (ambivalentním) vztahu mezi ním a Russell.

Film sice obsahuje pár násilných a notně krvavých výjevů, ale Guadagnino nemá odvahu zajít skutečně daleko (Russell je po celý čas pasivním příjemcem potravinových dávek, i ta Chalametova epizoda s prodavačem na pouti se odehraje milosrdně zády ke kameře, o "krotké" eliminaci Rylance ve finále ani nemluvě), což lze sice omlouvat tvrzením, že takové ambice nikdy ani neměl, pak je ovšem otázkou, proč se vůbec pouštěl do takto společensky kontroverzního tématu, ke kterému prostě nemalá dávka explicity neodmyslitelně patří a bez ní není dopad na diváka tak silný. Úsměvným paradoxem zvoleného přístupu je pak samotný titul filmu, který hovoří o specifické praktice stolování, na kterou ovšem v ději nikdy přímo nedojde:-). Celkově jde o obstojný pokus něčím oživit daný žánr, ale současně jde o pokus, který skončil někde v půli cesty.

White Noise 4/10

Ne, prostě ne. Ukázkový příklad toho, že některé knihy by se prostě do filmové podoby převádět neměly, protože jde o bitvu, kterou nelze vyhrát. Minulý Baumbachův počin Marriage Story byla působivá sociologická sonda do jednoho ne/obyčejného vztahu a jeho konce, která měla skvělý casting v podobě Drivera a Johansson, ale především hlavu a patu a stran vylíčení komplikovaných mezilidských vztahů neomylně tnula do živého. Tady je herecky neselhávající Driver, hlavu a patu film nemá ani vzdáleně, Baumbach se pokouší tnout do všeho možného (pohříchu s proměnlivou úspěšností) a tím to bohužel končí, zbytek je nesourodý mišmaš, který se rozpadá přímo před divákovýma očima v reálném čase.

Po obsahové i formální stránce naprosto "mimozemské" dialogy (ať mi nikdo netvrdí, že podobným stylem normální lidé mezi sebou vedou konverzace), přehršel nejrozličnějších témat, které by každé samo o sobě vydalo na celý film (strach ze smrti, kritika konzumerismu, partnerské vztahy a nevěra, víra a náboženství, akademická kariéra, enviromentalismus, drogová závislost, atd.), leč tady na to není prostor, jelikož jsou zde všechna naházena na jednu velkou neuspořádanou hromadu, dějové linky, které ve výsledku vůbec nikam nevedou (epizodě s eko katastrofou, která slouží jen jako katalyzátor psychického rozpoložení postav a v každém jiném filmu by trvala pár minut, je věnována značná část stopáže, aby se nakonec ukázalo, že jde o nepodstatnou "zastávku po cestě") a nenadálé muzikálové číslo pod závěrečnými titulky, protože proč, sakra, ne, že? Sice netuším, jak moc to celé ne/funguje v knize, ale dle wiki předpokládám, že většina z výše uvedených výtek jde na vrub spíše samotné předlohy, než na konto Baumbacha. Nicméně, ať už je za nedostatky odpovědný kdokoliv, podstatný je vždy výsledek a ten je zde značně rozpačitý.

Herci v čele s Driverem jsou fajn, kameru, hudbu a výpravu, respektive obecně řemeslné kvality, si Baumbach dokázal ohlídat a některé vybrané scény jsou docela povedené svou dynamikou (přednáška Elvis vs Hitler), nebo atmosférou (zastávka na čerpací stanici a toxický oblak na pozadí bouřky), ale jinak film působí jako další typická festivalová artovka. Ovšem v tom horším slova smyslu, tudíž diváka čeká nudný děj, přestřelená stopáž, rádoby sofistikované dialogy, extra pomalé tempo, plno věcí, které na první (ani druhý) pohled nedávají moc smysl (a ne, až do konce filmu se na tom nic nezmění), pointa bez pointy a obecně dojem, že celkově je to vlastně tak trochu o ničem. Baumbach by se asi napříště měl vyvarovat adaptování podobně těžko uchopitelných látek a měl by se vrátit zpět k autorským projektům.