Jak už naznačil závěr předchozího dílu, pátá epizoda se primárně věnuje setkání hlavních hrdinů Joela a Ellie s bratrskou dvojicí Henryho a Sama a jak se dalo předem očekávat s ohledem na výbornou kvalitu zpracování příslušné pasáže ve hře, o úctyhodnou škálu emocí, památné okamžiky a dechberoucí (nekompromisní) koncovku zde není nouze, právě naopak.
Tvůrci hned v úvodu páté epizody předvedou velice chytrý tah tím, že se vyprávění vrátí v čase o nějakou dobu zpět a sleduje osudy obou bratrů ještě před tím, než se setkají s Joelem a Ellie. Tímto přirozeným způsobem tak dostává divák šanci se s oběma postavami důkladněji seznámit a postupně si k nim vybudovat nějaké citové pouto, což se následně skvěle zúročí během společného putování s Joelem a Ellie (v rámci rozhovoru v opuštěné školce o důvodech jejich pronásledování) a především pak v samotném, emocionálně silném, závěru. Kromě toho divák v této retrospektivní sekvenci zjistí, jak probíhalo uchopení moci ve městě ze strany revolučního hnutí a zejména co nepěkného následovalo poté pro všechny přeživší "na opačné straně barikády", což výmluvně demonstruje fakt, že vůbec nezáleží na tom, kdo je právě teď u moci, protože následky pro každého, kdo se aktuálně vládnoucímu režimu vzepře, budou stejně neblahé.
Následující děj se opět nedrží striktně herní předlohy, ovšem v zásadních událostech, jakým je samozřejmě smutně tragický osud obou bratrů, které uvěřitelně zpodobnili Johnson a Woodard, je velice věrný a nadto kreativní změny, ke kterým Mazin s Druckmannem opětovně přistoupili, tady přinášejí smysluplné rozšíření fungování zdejšího fikčního světa a důmyslně prohlubují charaktery samotných postavy, ať už pocházejí ze hry nebo byly vytvořeny specificky pro účely série. Týká se to jednak sluchového postižení, kterým oproti herní předloze nově Sam trpí, což dodává jeho vztahu s Henrym i ostatními postavami, tj. Joelem a Ellie, větší dynamiku (zvýšená zranitelnost a závislost na ostatních a současně zvýšená motivace pro ostatní jej ochránit) a v případě diváků to pak vyvolává potenciálně intenzivnější pocity empatie stran jeho následného osudu a jednak charakterového pozadí, výhradně v sérii se vyskytující, vůdkyně revolučního hnutí a její, taktéž nově vypracované, historické vztahové linky s Henrym.
Tvůrcům tyto doplňující příběhové prvky dovolují v páté epizodě rozehrát spousty vděčných motivů, které patří mezi nejsilnější stránky herní předlohy. Zmíněná Henryho společná (značně pohnutá) minulost s vůdkyní revolučního hnutí výborně reflektuje ve hře častokrát řešená témata přežití za každou cenu, morální dilemata, spojená s rozlišením dobra a zla, související složité volby většího vs menšího zla a otázky viny a trestu. Vůdkyně revolučního hnutí, představená v předchozím díle, ve kterém se pyšnila působivým nástupem na scénu, zde získává zajímavé psychologické pozadí a profiluje se do mnohem komplexnější postavy, která je poháněna vpřed svými traumaty z minulosti, jistě nikoliv náhodou podobným způsobem, jakým byla zpracována postava Abby z neméně vynikajícího herního pokračování. I v tomto případě hraje hlavní roli motiv nesmiřitelné touhy po pomstě za smrt svých blízkých, navenek vydávanou za volání po spravedlnosti, která ovšem plodí jen další touhu po pomstě, respektive nekonečnou vlnu násilí. Další pozoruhodná vrstva pak spočívá v kontrastu sympatického a nevinného vzezření Lynskey, která roli ztvárnila a násilného vystupování a brutálních činů, které daná postava páchá.
V čem ovšem pátá epizoda naprosto triumfuje je akční stránka věci. Nejen, že samotná akce zaujímá téměř polovinu stopáže (a je tak svým rozsahem větší, než všechny ostatní akční sekvence v předchozích dílech dohromady), ale oproti předchozímu dílu naštěstí padá i výtka na zbytečnou umírněnost násilných výjevů, protože prostor tady dostává i explicitní brutalita (byť jde o sporadický okamžik), která k tomuto fikčnímu světu zkrátka patří.
V minulé epizodě došlo k vítané kombinaci prostředí, ve kterém se postavy pohybují (městská zástavba s venkovskými oblastmi a volnou přírodou) a oblíbenou filmovou poučku "vše v jednom" se tvůrci rozhodli chvályhodně použít i zde, tentokrát s ohledem na řady nepřátel, se kterými se postavy na své výpravě za nadějí, záchranou a vykoupením nedobrovolně střetnou. Na diváka tak v ději čeká velkolepá bitva ústředních postav se skupinou přeživších a nakažených najednou, což je v sérii vůbec poprvé, kdy se tak děje (konečně!) a k tomu ještě v takovém měřítku. Jako by toho nebylo málo, během zmíněné bitvy se nepřehlédnutelně představí další typ nepřátel (konečně!), v tomto případě nezastavitelný druh nakažených, známý ve hře jako Bloater (škoda, že se tvůrci v sérii vzdali konceptu šíření nákazy prostřednictvím spor, souboj s ním by tak jistě byl ještě o něco zábavnější). Nenápadné pomrknutí na fanoušky herní předlohy v podobě nepostradatelné odstřelovačské pušky, kterou Joel na konci dílu nabyde, je pak už jen příjemným bonusem na závěr.
Celkově jde o parádní divácký zážitek a prozatím rozhodně nejlepší díl v sérii. Takhle to má vypadat a doufám, že podobným stylem se bude ze strany tvůrců pokračovat až do samotného (snad strhujícího) finále celé série. Na své si přijdou současně příznivci přemýšlivějšího přístupu, preferující postavy i příznivci přímočarého uchopení, preferující akci a ideálně pak obě skupiny najednou. Byť mám trochu obavu, že do konce série se už diváci něčeho takového nedočkají a akce bude příště opět upozaděna ve prospěch postav.
