American Graffiti

Možná je to tím, že opětovně zhlédnuto až před pár dny a před tím naposledy viděno někdy na přelomu tisíciletí, z čehož si pamatuji akorát to, že se to stalo, ale kouzlo během nynějšího sledování filmu bohužel nezafungovalo. Jasně, jako generační výpověď a tak říkajíc milostný dopis tehdejšímu vozovému parku (ten kanárkový hot rod je vážně ikonický), dobové hudbě (výčet songů v závěrečných titulcích je skutečně úctyhodný) a celkově dané době a životnímu stylu je to téměř dokonalé (hned několikrát jsem si při sledování filmu vzpomněl na Hill Valley v BTTF, kde scény v 50s s auty, kavárnou a rozvernou omladinou vypadají jako skoro identická kopie Lucasova filmu:-)), Dreyfuss je fajn, tehdy téměř neznámý Ford dokáže zaujmout i na malém prostoru a nějaké povedené scény se tady taktéž najdou, ale jinak mně to docela minulo. Děj sestávající z neustálého objíždění uličních bloků, popřípadě opakovaných cest tam a zase zpátky, se místy dost vleče, ne-až-tak-sympatickým postavám se během celé noci nestane nic moc zajímavého, nějaká životní lekce, která se dostane hlavní postavě na konci filmu (jak by divák očekával), se bohužel nekoná a i to samotné "závodní" finále, ke kterému děj celý film směřuje, je tak trochu odbyto a skončí dříve, než vlastně pořádně začalo.

Zkrátka typický "prostřední" film slavného tvůrce, který natočil mezi svým debutem, se kterým prorazil a obřím hitem, který mu u publika "udělal" jméno a zapsal se jím do filmové historie. Slušná práce, ale ty opravdu velké věci se udály jindy a jinde. Stalo se to Spielbergovi (kdo z řad běžných diváků si vzpomene na The Sugarland Express, byť jde o povedený film?), stalo se to Scorsesemu (kolik obyčejných lidí kdy slyšelo o něčem jako je Boxcar Bertha?), stalo se to Coppolovi (mimo filmových fanoušků si málokdo vzpomene na Finian's Rainbow, natož na cokoliv, co natočil předtím) a stalo se to i Lucasovi s tímhle filmem. V rámci doplňování základního filmového vzdělání, nebo v případě zájmu o danou dobu a "small talk" filmy je to samozřejmě doporučeno až povinno, ale jinak pro koho toto neplatí a zatím neviděl - o nic vyloženě zásadního tím nepřišel.

Boston Strangler 6/10

Nejnovější počin na filmařsky vděčné téma nechvalně proslulé série vražd z první poloviny 60s, o které do dnešních dní panují jisté pochybnosti, týkající se oficiálních výsledků vyšetřování, respektive skutečné identity pachatele, patří do kategorie procedurálně pojatých historických rekonstrukcí, věnujících se samotnému vyšetřování páchaných vražd důsledně krok za krokem a byť je ze strany tvůrců patrná snaha vykreslit známé události, oproti mnoha předchozím zpracováním, zase z trochu jiného úhlu pohledu (středobodem vyprávění není tentokrát policejní vyšetřování, ale investigativní pátrání na tomto poli začínající novinářky a její služebně starší a rovněž zkušenější kolegyně), za což si tvůrci zaslouží pochvalu, v konečném důsledku ovšem zůstali na půli cesty a nepodařilo se jim žádným výraznějším způsobem vystoupit z početné řady svých předchůdců.

Ruskin, který se zde zhostil jak režie, tak také scénáře, se ve svém filmu rozhodně může opřít o slušné herecké obsazení. Knightley v hlavní roli zvládá divákům prodat svou postavu novinářky, která jako první odhaluje potenciální spojitost mezi několika spáchanými vraždami ve městě a přes počáteční nedůvěru svých nadřízených a postupně vzrůstající nelibost svého manžela a především pak vedoucích zástupců místního policejního sboru se vydává po stopě neustále unikajícího pachatele, zanechávajícího za sebou čím dál tím více mrtvých těl, bez jakýchkoliv problémů, stejně tak Coon ve vedlejší roli zavedené investigativní novinářky a zprvu nevyžádané kolegiální podpory v jedné osobě předvádí více než zdařilý výkon a zejména jejich zásluhou sbírá film plusové body. Taktéž zde potěšila účast hereckých veteránů Nivoly a Coopera, na které je obvykle spoleh a naštěstí nezklamali ani tentokrát. 

Ruskinovi se v průběhu filmu daří prostřednictvím výpravy, kostýmů a lokací budovat slušnou dobovou atmosféru 60s (pravděpodobně zásluha produkujícího Scotta) a tradiční pomůcka podobných krimi produkcí a totiž "stydlivá" kamera, milosrdně odvracející pohled od právě probíhajícího zločinu a ponechávající na divákově představivosti, co přesně se při něm vlastně odehrává, funguje ve vybraných scénách svými pomalými jízdami (v kontrastu s rychlým děním příslušného aktu) až překvapivě skvěle. Současně fakt, že se pozornost tvůrců v tomto případě zaměřuje nikoliv na policejní detektivy, ale na dvojici investigativních novinářek, spolu s nenápadným zakomponováním feministického motivu, který do celého příběhu přirozeně zapadá, v minulosti mnohokráte zpracované téma vítaně oživuje.

Ovšem to je stran jednoznačných kladů filmu víceméně vše. Pocity napětí, natož nějakého strachu, na straně diváka se během celého filmu prakticky nekonají. Nemalé problémy pak nastávají po stránce dramaturgie příběhu. Tempo filmu po dopadení domnělého (obecně uznávaného) pachatele a soustředění se na navazující události, což nastane zhruba v polovině děje, značně poklesne a Ruskinovi se až do samotného závěru nepodaří znovu přeřadit na vyšší rychlostní stupeň. Film tak poněkud rozpačitě doklopýtá do cílové rovinky, ve které namísto rozhodujícího vzepětí všech dostupných sil bohužel předvede poloospalý finiš, jelikož konec celého případu úplně vyšumí do ztracena. 

Do jisté míry je to samozřejmě dáno vlastní povahou historických událostí, kterých se film vcelku věrně drží, protože i skutečný případ (jak už to tak v realitě bývá) postrádá nějaký vyloženě strhující a divácky vděčný klimax, nicméně šikovný tvůrce si dokáže poradit i s takovou nepřízní osudu (viz Fleischerova slavná klasika z 60s na totožné téma). Ruskin naneštěstí není jedním z nich a tak divákům dodal jen obstojnou dobovou krimi se zajímavou premisou a povedeným obsazením, které ovšem hází klacky pod nohy pokulhávající zpracování. Škoda nenaplněného potenciálu.

John Wick: Chapter 4 9/10

Varování předem: Je to hodně dlouhé a tohle bude taky. Baba Jaga je zpět a v lepší formě než kdykoliv dříve, kdo si nedá pozor, tak si pro něj přijde:-). Čekání na další zářez na pažbě bylo vinou pandemie opravdu dlouhé, ale naštěstí se nakonec vyplatilo, protože dobrá věc se podařila a tak jako jednička, dvojka a trojka, i v případě čtyřky se opět jedná o referenční titul ve svém žánru, pyšnící se prvotřídní akcí, která nechává veškerou svou konkurenci, vyjma několika posledních dílů M:I, znovu a jako již tradičně daleko za sebou. Stahelski za těch uplynulých deset let vyrostl v jednoho z nejvýraznějších hráčů na hollywoodském režisérském hřišti a čtyřka to opět beze všech pochyb potvrzuje.

Neuvěřitelně energické a dlouhotrvající bitky, připomínající krvavý balet mistra Wooa v dobách jeho největší hongkongské slávy, gun-fu, car-fu, dog-fu:-), brazilské jiu-jitsu, katany, neony, noční kluby, neselhávající Reeves v hlavní roli, atmosférický OST, stylový audiovizuál, specifická barevná paleta obrazu, dokonalé kamerové jízdy, castingový dream team po vzoru "toho nejlepšího z obou světů" (tj. východu a západu), který se může směle měřit s Expendables a k tomu nepostradatelná assassinovská mytologie s mincemi, pravidly, odměnami, hotely Continental, nejvyšší radou a neexistencí policejních (nebo jakýchkoliv jiných) složek státní moci:-). Všechno tohle (a ještě něco navíc) je tady na svém místě a v míře vrchovaté. Co více by si divák a především fanoušek akčního žánru (a téhle značky obzvlášť) mohl přát?

Po příběhové stránce na sebe jednotlivé filmy navazují poměrně těsně, nicméně všechny podstatné informace z předchozích pokračování jsou divákovi skrze rozhovory mezi postavami vždy stručně přetlumočeny a není tak problém do série naskočit s kterýmkoliv dílem. Tentokrát je ale vše jinak, protože v minulém filmu ustanovená dějová linka se "stařešinou", který stojí v čele nejvyšší rady, je hned v úvodu aktuálního dílu bez rozpaků hozena do koše a nahrazena úplně novým "jediným možným způsobem, jak se hlavní postava dokáže vyvázat z povinnosti sloužit nejvyšší radě a opětovně tak získat svobodu (a ideálně při tom zůstat naživu:-))", se kterým přicházejí na řadu další příběhové atributy, stran fungování zdejšího fikčního světa, o kterých do této doby nepadlo v sérii ani slovo. Stejně tak role "arbitra" z trojky byla ve čtyřce vystřídána rolí "posla" a to bez jediného vysvětlení, přestože účel postavy v ději je v obou případech víceméně tentýž. Průběžné vymýšlení narativu za pochodu bez nějaké ucelené představy předem se zde zkrátka nezapře.

Na druhou stranu příběh v téhle sérii vždy stál tak trochu na vedlejší koleji a sloužil primárně jen jako, pokud možno zábavné, pojítko mezi jednotlivými akčními highlighty, které sice na první (ani druhý) pohled nepůsobí příliš uvěřitelně, za to ovšem poskytuje tvůrcům dostatek příležitostí, jak hlavní postavu provést atraktivními/exotickými/stylovými prostředími, konfrontovat ji se zábavnými/bizarními/stylovými protivníky a zejména divákům demonstrovat špičkové řemeslo na poli akčních scén, bojové choreografie, kaskadérského umění a trikových technologií. Čtyřka je na tom nepřekvapivě zcela totožně, takže je docela zbytečné filmu vyčítat, že i na počtvrté se kromě vlastní akce věnuje nemálo času dalšímu worldbuildingu, který tak úplně nedává smysl (ostatně smysl tohle univerzum nedávalo nikdy:-)). 

Zatímco předchozí díly se stran příběhu tu více, tu méně úspěšně snažily vystupovat jako v podstatě standardní filmy, aktuální pokračování na takové ambice přiznaně rezignuje a přímočarou strukturou narativu, nesmrtelností hlavní postavy (ach, ty neustálé pády z výšek:-)), neprůstřelnými obleky, více "druhy" protivníků (pro divákovu lepší orientaci dokonce barevně odlišenými:-)), novým "typem" použité munice, průběžnými vlnami nepřátel a souboji s "bossy" skutečně připomíná adaptaci nějaké videohry. Čtyřka je zdaleka nejdelší díl v sérii, ale po stránce děje se v něm paradoxně stane asi nejméně věcí ze všech dosavadních filmů. Příběhová linka je tady zredukována na naprosté minimum ve stylu videoherního průchodu světem a plnění jednoho questu za druhým. Podobně je na tom počet dialogů hlavní postavy, což je možná způsobeno tím, že duchovní otec celé série Kolstad za psacím stolem tentokrát absentuje.

Pokud se pomine poměrně pozvolný rozjezd, nepředstavuje vskutku nadměrná stopáž výraznější problém a zásluhu na tom pochopitelně má především samotná akce. Celá tahle značka je v prvé řadě tech demo současné úrovně hollywoodských stunt teamů, v tomto případě kaskadérských géniů z 87Eleven a čtyřka na tom naštěstí není jinak. Předchozí díly ustanovily v rámci žánru novodobý standard, co je na poli akce ještě možné natrénovat, natočit a sestříhat (nejen) na jeden záběr a tvůrci tak s aktuálním pokračováním stanuli před nelehkým úkolem pokusit se nastolenou vysokou laťku když už ne opětovně pozvednout na novou úroveň, tak alespoň dorovnat. Což se jim bezezbytku podařilo, protože všechny akční sekvence jsou ve čtyřce měřítkem, stopáží, množstvím postav i svou choreografií vážně velkolepé. 

Z pohledu tvůrčích nápadů, jak někoho zábavně, efektně a stylově připravit o život, není čtyřka tak hravě vynalézavá jako předchozí díly, které k palným zbraním postupně přidaly zbraně sečné a bodné, auta a motorky, psy a koně, nebo předměty každodenní potřeby (tužky, knihy) a nepřináší stran způsobů likvidace protivníků bohužel téměř nic nového (snad až na vydařenou rozcvičku s nunčaky:-)), naštěstí tento malý nedostatek tvůrci vynahrazují divákům nápaditostí v jiných ohledech, například v rámci prostředí, ve kterém se akce odehrává (kruhový objezd okolo nejmenované pamětihodnosti, schodiště k jiné pamětihodnosti) a fyzických vlastností zde vystupujících postav (slepota, obezita).  

V předchozích dílech (částečně už ve dvojce, ale zejména ve trojce - není divu, když se proti herci postavili profesionální sportovci/trenéři/choreografové) bylo už místy poznat, že v některých fyzicky náročných scénách dochází Reevesovi pomyslně dech (osobně s tím nemám žádný problém, protože to (byť neplánovaně) ukazuje, že vítězství není zadarmo a překážky, které se hlavní postavě staví do cesty, mají svou váhu), tvůrci si toho pravděpodobně byli sami vědomi, protože ve čtyřce jsem nabyl dojmu, že tempo mezi jednotlivými prostocviky hlavní postavy bylo poněkud zvolněno a protivníci čekají na uštědření úderu o pár okamžiků déle, než tomu bylo dříve (a než by bylo "ve filmové realitě" záhodno). Díky tomu je tady podobných momentů, ve kterých vypadá Reevesův pohyb značně "dýchavičně", o trochu méně, respektive když už něco takového nastane, ve srovnání se zbytkem akce už to nepůsobí tak moc rušivě.

Co naopak na první pohled upoutá divákovu pozornost, jsou rozhodně vybrané akční sekvence, které jsou naprosto parádní jak po audiovizuální stránce, tak po stránce technické realizace. Geniální a minutáží vydatná top-down shooter sekvence průchodu domu z jedné místnosti do druhé se zástupy protivníků a explozivním střelivem k tomu je ztělesněním celého videoherního konceptu filmu a patří k tomu nejlepšímu v celé sérii, stylová kamerová otočka s autem driftujícím v kruhu připomene Bayovy hrátky s kamerou, bitka s nunčaky dává vzpomenout na staré dobré hongkongské časy, bitka pod proudem vody v nočním klubu je čirou esencí téhle značky a automobilová honička a následně bitka na kruhovém objezdu uprostřed běžného provozu, plynule přecházející v bitku v domě a poté na schodech, v rámci stupňovaného finále, je strhující akční jízdou na horské dráze a skvostným audiovizuálním divadlem v jednom.  

Tvůrci si přesto v sáhodlouhé stopáži kromě opulentních bitek a návštěv pamětihodností během cestování po světě naleznou čas i na malé pomrknutí, určené pro nejvěrnější fanoušky (zmínka o rodině Tarasových, se kterou celý tenhle cirkus se zabitý psem a ukradeným autem odstartoval, pes jako katalyzátor dalšího vývoje děje (jen zabití vystřídala jeho záchrana), fyzický kolaps hlavní postavy při poslední vzpomínce na zesnulou manželku připomínající obdobnou scénu v úvodu jedničky, aneb kruh se uzavřel) a našince jistě potěší i domácí automobilová stopa ve scéně na kruhovém objezdu.

Z početného hereckého osazenstva je zde potřeba obzvláště pochválit samozřejmě Reevese v hlavní roli (vzhledem k jeho pokročilému věku mu patří velký respekt za to, co dokáže ve filmu stále předvést) a v těsném závěsu za ním pak Yena a Sanadu (platí totéž), ale ani zbytek castingu (skvěle "padoušsky" přehrávající Skarsgård, téměř k nepoznání namaskovaný Adkins s legračním přízvukem, nebo tradiční trojice McShane, nedávno zesnulý Reddick a Fishburne) není příliš pozadu a odvádí velice slušnou práci. Celkově tahle současná výkladní skříň akčního žánru znovu (už počtvrté:-)) dokazuje své výsadní postavení. Už za pár měsíců se ukáže, jak na výzvu k duelu o nejlepší akci (pravděpodobně nejen) letošního roku zareaguje (prakticky jediná vážná) konkurence v podobě mezinárodního měnového fondu (ehm:-)).

BlackBerry

Trailer úplně nestrhne no a klasická "american (tedy vlastně canadian:-)) dream" historka o nerdech z garáže, kteří se navzdory všem klackům, házeným pod nohy, prosadili a vytvořili/ovládli vybraný trh tady už taky byla nespočetněkrát. Zrovna v tomhle případě je spíše zajímavý ten konec celé pohádky o tom, jak ostružina nedokázala zareagovat na nástup jablka a robota a totálně ji ujel vlak (takový biopic o Nokii, kde se stalo to samé a k tomu navíc dostala ránu z milosti od MS, by byl ještě zajímavější:-)), což se dle kratičké zmínky v traileru asi ve filmu bude alespoň trochu řešit, za což palec nahoru za sebereflexi, ale stále to celé působí jako průměrný biopic o brandu, na který si dnes, vyjma pamětníků, už nikdo nevzpomene.

Missing 6/10

Desktopové thrillery, jakožto svébytný žánr, mají svá jistá nepsaná pravidla a podobně jako třeba found footage horory rovněž vcelku omezené pole tvůrčí působnosti, které klade na jejich tvůrce stran nápaditosti poněkud přísnější nároky, pokud mají za cíl doručit divákům vynikající zážitek. V opačném případě to dopadne jako obstojná žánrová záležitost, která sice neurazí, ale ani nenadchne, protože v podstatě jen opakuje osvědčené vzorce, se kterými u publika uspěli zdařilejší předchůdci, aniž by zažité (a nebo již přežité?) schéma jakkoliv zpestřila, nebo dokonce vylepšila. Duchovní nástupce pár let starého (a výborného) desktopového thrilleru Searching je přesně takovým příkladem pokračovatele, který je ovšem prakticky ve všech ohledech za svým konkurentem pozadu.

Na poli celovečerního filmu debutující dvojici Johnson a Merrick se nepodaří za celý děj vyvolat u diváka pocity napětí, strachu, nebo obav o osudy postavy, což pravděpodobně souvisí s tím, že z pohledu jejich sympatičnosti jednoznačně  vede herecký veterán de Almeida ve vedlejší roli, který je v ději pouze pár minut. Reid v hlavní roli, na které film do značné míry stojí a padá, podává sice slušný výkon, ale nejde o nic světoborného. Vzhledem ke zdrojovému materiálu, se kterým tady musí pracovat, vlastně ani není divu. Zbytek obsazení pak nestojí vůbec za řeč. 

Divákův srdeční tep stoupne až v samotném finále, ale ani tam nejde o žádné hraniční hodnoty, spíše o takový krátkodobý výkyv, jinak se bohužel žádné vzrušení během celého děje nekoná. Filmu nepomáhá ani na takto přímočarou historku vcelku velkorysá stopáž. Žánrový předchůdce Searching byl sice jen o pouhých deset minut střídmější, ale i takto zdánlivě nepodstatný rozdíl má na celkový divácký zážitek významný dopad, pokud tempo a atmosféra nepatří k vyloženě silným stránkám daného filmu. 

A pak je zde samotná příběhová linka. Tvůrci v průběhu děje přicházejí s jedním tu více, tu méně "šokujícím" odhalením za druhým a divák tak jen čeká na to, jaký osudový zvrat si pro něj tvůrci přichystali jako další v pořadí a jakého překvapení v podobě "nečekaného" rozuzlení celého případu se dočká v úplném závěru filmu. A samozřejmě v tomhle ohledu nebude zklamán. Divák si ovšem během sledování filmu nesmí klást příliš doprovodných otázek stran motivace, jednání a plánování jednotlivých postav, jinak se stane svědkem zhroucení celého příběhového konstruktu tvůrců jako pomyslného domečku z karet doslova v přímém přenosu.

Pokud se pomine osvědčené pravidlo podobných žánrovek (vícefaktorové ověření přístupu a různorodá hesla ze zásady nikdo nepoužívá), které samozřejmě platí i zde (jinak by film pochopitelně skončil zhruba po deseti minutách:-)), nedává žádný smysl jak záporákův plán (k čemu vůbec zástěrka s falešným přítelem, cestou do zahraničí, žádostí o ruku (!) a únosem, když stačilo dotyčnou osobu jen vypátrat, unést a poté odklidit z cesty a to vše beze svědků a zanechávání stop?), tak jeho následná realizace (útočník od úplného počátku má, skrze napadený notebook, povědomí o všem, co jeho oběť podniká a přesto jí beze všeho dovoluje pokračovat v pátrání (!), které ji nakonec dovede až k němu?).

Tvůrci filmu tady dokazují, že mají v rámci žánru pečlivě nastudováno co a jak ne/funguje a po formální stránce zvládají řemeslo bez výraznějších problémů, nicméně po stránce obsahu nepřicházejí s ničím, co by nebylo k vidění již dříve a častokrát ve zdařilejším provedení. Celkově se tak jedná o slušnou práci, která ovšem do jisté míry ukazuje, že tenhle koncept ztrácení a nalézání osob prostřednictvím plochy počítače začíná být poněkud vyčerpaný a příště by to chtělo vyzkoušet zase něco nového/jiného. Co tak třeba vsadit na romantickou komedii, zlodějskou krimi, nebo špionážní akci?  

P.S. Poučení na závěr: Charakter postavy se pochopitelně pozná podle vlastněné techniky (hrdinové používají (jak také jinak) Macy, záporáci pak (jak také jinak) PC s Windows:-)) a nejmenované hlasové asistentky, které jsou jinak v podstatě k ničemu, vám mohou zachránit život:-)!

The Last Of Us - When We Are In Need (Sezóna 1 - Epizoda 8) 9/10

Zatímco v předchozím díle došlo v rámci adaptace herního dodatku Left Behind na vysvětlující retrospektivní sekvence o tom, co předcházelo setkání Ellie s Joelem a Tess a za jakých okolností se Ellie vlastně nakazila, v osmé epizodě se Mazin a Druckmann vrací zpět do současnosti a pokračují ve sledování pohnuté cesty hlavních postav jak za nejistou záchranou zbytků lidské populace, tak za pomyslným vykoupením sebe samých. A jelikož se putování Joela a Ellie postupně chýlí ke svému konci a stejně tak i samotná série spěje ke svému závěru, hlavní postavy a spolu s nimi i diváky tak před vlastním osudovým finále čeká v předposledním díle už jen nedobrovolná zastávka u uzavřené komunity přeživších, která praktikuje jisté neobvyklé kulinářské techniky.

Setkání Joela a Ellie s vybranou skupinou přeživších a zejména pak s jejich samozvaným vůdcem Davidem představuje ve hře významnou událost hned z několika důvodů a nejinak je tomu i zde. Děj osmé epizody se vcelku věrně drží svého herního předobrazu, nicméně i tentokrát se Mazin s Druckmannem rozhodli provést několik kreativních změn oproti herní předloze a naštěstí i v tomto případě byla naprostá většina z nich ku prospěchu věci a pomáhají divákovi lépe pochopit motivace a jednání jednotlivých postav, dodávají vybraným scénám na větší dramatičnosti nebo emocionální síle a zasazují některé události do širšího kontextu. 

Jak se dalo bohužel předem očekávat, účast nakažených se tady na rozdíl od samotné hry opět nekoná, protože prakticky celá dějová linka nelítostného boje přeživších s hordami nakažených (v jejichž řadách je znovu i obávaný Bloater), což je v herní předloze zcela klíčový prvek hratelnosti, ale rovněž jde o nedílnou součást narativu, hraje v sérii vyloženě vedlejší roli a veškerá akce spojená s jejich přítomností v ději je omezena pouze na situace, ve kterých se jedná o naprostou nezbytnost stran dalšího pokroku v příběhu a nezbývá, než se s tím smířit. Nicméně s ohledem na příběhovou náplň tohoto dílu lze tentokrát jejich nepřítomnost omluvit s jistým pochopením. 

Ve hře celá sekvence střetu s kanibalským kultem slouží zejména k podpoře v herní předloze průběžně rozvíjené příběhové linky o tom, že samotní lidé jsou schopni páchat mnohem strašlivější skutky než nemyslící nakažení, kteří jsou poháněni vpřed pouze snahou šířit nákazu stále dál. Toto téma je v osmé epizodě zpracováno skvěle a tak skutečnost, že se zde pozornost tvůrců zaměřuje výhradně na lidské protivníky a nakažení jsou jako obvykle zcela opomenuti, není na závadu v takové míře jako v některých předchozích dílech. Zúčtování s vůdcem komunity Davidem a jeho zástupcem Jamesem má ve hře na Ellie zásadní dopad stran formování jejího charakteru, protože se poprvé sama, bez pomoci Joela, střetává s absolutním zlem v podobě lidí a rovněž poprvé je nucena někoho z řad lidí vlastnoručně zabít, aby sama mohla přežít, přičemž tento příběhový prvek se tvůrcům podařilo vykreslit podobně působivě, jako je tomu v herní předloze.

Postava Davida tady chvályhodně dostává mnohem hlubší rozměr a není tak prvoplánovým záporákem jako v herní předloze, čemuž pomáhá jednak jeho představení divákům hned v úvodu dílu a tudíž před pozdějším setkáním s Ellie a jednak poodhalení jeho minulosti během následného rozhovoru s ní. Stejně tak nápad omezit povědomí o obstarávání potravy pro celou komunitu formou kanibalismu pouze na vybrané postavy v čele s Davidem a Jamesem a současně ustanovit Davida do role kazatele byl ze strany tvůrců chytrý tah, jak přirozeným způsobem trochu polidštit obyčejné členy komunity, zdůraznit zoufalou situaci, v níž se ocitli vinou nedostatku potravin a vysvětlit důvod jejich nevědomého kanibalského chování pomocí Davidovy potřeby nepříznivý stav zvrátit všemi dostupnými prostředky. 

A to vše pak v doprovodu parádních scén typu Joelova brutálního a nekompromisního výslechu, který znovu názorně demonstruje jediné pravidlo, které platí pro všechny postavy ve zdejším fikčním světě a totiž za každou cenu přežít, ochránit sebe a své blízké a zneškodnit všechny případné hrozby, nehledě na zavrženíhodné metody, které se k dosažení těchto cílů zvolí v duchu známého přísloví o účelu světícím prostředky, skvěle gradovaných a vypointovaných rozhovorů mezi Ellie a Davidem, samotného finále v ohněm zachvácené restauraci, které svým provedením věrně kopíruje svůj herní předobraz a opětovného shledání Joela s traumatem trpící Ellie v úplném závěru dílu, přičemž Joelovo pronesení sousloví "baby girl" směrem k Ellie, které naposledy použil vůči své dceři při její tragické smrti na počátku pandemie, pak definitivně dotváří jejich vzájemný vztah, který s konečnou platností přerostl v citové pouto na úrovni otce a dcery. 

Pascal a především pak Ramsey tady po herecké stránce předvádí svůj obvyklý nadstandard, ovšem největší prostor se předvést dostal v osmé epizodě dle očekávání Shepherd a je nutno přiznat, že jej také patřičně využil. Jako charismatický vůdce kanibalského kultu David podává výborný herecký výkon a prezentuje divákům působivou studii zla s lidskou tváří, zatímco obsazení Bakera, který ztvárnil Joela ve hře, do role Davidova oddaného, byť trochu pochybujícího, zástupce Jamese je dalším příjemným pomrknutím tvůrců na fanoušky herní předlohy (škoda, že v ději nemá více prostoru).

V souhrnu je osmá epizoda, navzdory opětovnému a bohužel již tradičnímu potlačení akční stránky věci, která ale k této značce prostě neodmyslitelně patří, znovu parádním diváckým zážitkem a vynikající předehrou před samotným vyvrcholením celého příběhu v posledním díle, ve kterém napříč sérií postupně budovaný vzájemný vztah mezi Joelem a Ellie dojde ke svému naplnění. Nezbývá než doufat, že tvůrcům vydrží dosavadní forma až do úplného konce a diváci se tak v závěru série dočkají rozloučení s jednotlivými postavami i s příběhem jako takovým skutečně ve velkém stylu.    

Last Action Hero

Ok, tak povinnost vrátit vesmíru rovnováhu beru na sebe. Spoiler alert: žádná adorace se na následujících řádcích konat fakt nebude:-). Naposledy viděno někdy v 90s (přičemž na tom nehodlám nic měnit) a kromě vtipného posteru na T2 se Stallonem v hlavní roli si z celého filmu pamatuju jen to neskutečné zklamání nad promarněným potenciálem, které jsem nechápal tehdy a nechápu jej doteď. Hrdinové mého dětství McTiernan s Blackem za kamerou, Arnie před kamerou a originální nápad s oblíbeným buzzwordem "meta" v době, kdy to ještě nebylo free-cool-in a přitom z toho vznikl tak nudný žánrový kočkopes, který se na konci doslova rozpadne jako domeček z karet (sorry jako:-)). 

Podobný Cravenův meta pokus A New Nightmare na poli hororu o rok později dopadl v podstatě stejně (tj. přinejlepším průměrně). Každý ať si samozřejmě preferuje co chce, ale zrovna tady ty názory o tom, že tohle je nějaký skrytý žánrový klenot, který měl jen smůlu, protože přišel příliš brzy, fakt nechápu. Scream o tři roky později uspěl ne proto, že stačilo jen přijít v pravý čas, ale protože to byl sakra zábavný a kvalitní film, který měl hlavu a patu s bonusem navíc v podobě zmíněné meta úrovně od fanoušků daného žánru pro fanoušky daného žánru. McTiernan tady a Craven před tím měli v ruce jen ten bonus navíc v podobě meta úrovně dtto. Sakra zábavný a kvalitní film, který by měl hlavu a patu, se jim oběma tehdy bohužel ztratil někde po cestě. Takže ne, i kdyby oba filmy přišly v ten pravý čas (ať už tohle sousloví pro kohokoliv znamená cokoliv), žádnou díru do světa by neudělaly a dopadly by úplně stejně - jako polozapomenuté žánrové záležitosti se slibnou myšlenkou, ale nepovedeným provedením. Někdy "ne-dost-dobrý" je zkrátka jen "ne-dost-dobrý". Minimálně tady to platí beze zbytku.

Pokud bych si měl vybrat, zda se z daného roku na poli policejních meta akčních komedií podívat znovu na tohle nebo na Loaded Weapon 1, tak je volba naprosto jasná (a to jsem tuhle parodii taky viděl naposledy někdy na přelomu milénia). Sorry not sorry:-). Jediné plus v tomto případě je asi jen to, že po (zaslouženém) obřím finančním výbuchu tohoto projektu si McTiernan spravil chuť parádní trojkou Die Hard a Arnie s Cameronem spolu upekli peckovní True Lies, čímž bylo v případě obou pánů ze strany obecného publika (mě nevyjímaje) vše odpuštěno. Konec hlášení:-).  

Bad Boys

Baye jsem objevil až o rok později s adrenalinovou peckou The Rock, kterou v Cinemě (zcela po zásluze) strašně vychválili a odnesla si v recenzi plný počet, což se před tím na poli klasického akčního (a současně ne sci-fi) filmu, jakožto "pokleslého" žánru, stalo snad jen u de Bontova Speedu. Bayův celovečerní debut jsem pak viděl až nějakou dobu poté a nutno dodat, že po nadšení z The Rock jsem k filmu přistupoval s nemalým očekáváním. A jako nebudu předstírat, při prvním zhlédnutí se u mě dostavilo malinké zklamání, no:-). Po tom parádním akčním ohňostroji s geniálním OST a tím správným chlapským/armádním patosem navrch tohle působilo trochu jako jízda na půl plynu.

Zkrátka docela levné policejní buddy béčko s dvojicí televizních komiků v hlavních rolích (Smithe jsem znal z Fresh Prince, kterého jsem sem tam sledoval, zatímco Lawrence jsem prvně zaregistroval právě tady), kterým sekundoval trochu přehrávající Karyo a už tehdy polozapomenutá hvězdička Leoni, snad jen ten excentrický Pantoliano mi sedl už v té době. Jasně, Bayův dravý režijní styl a cit pro audiovizuální finesy tu více, tu méně prosvítal už tady, ale jednak se naplno projevil až v The Rock a jednak limity budgetu byly ve filmu prostě znát. Tehdy na mě film působil jako takový ten typický debut o něco později známého/slavného filmaře, u kterého člověk na první pohled pozná, že za kamerou talent a schopnosti rozhodně jsou, ale současně je mu jasné, proč se do té skutečné "záře reflektorů" daný tvůrce dostal někdy jindy s něčím jiným (viz Spielberg, Lucas, Fincher, Wachowskis, atd.).

Teprve po opakovaném zhlédnutí jsem docenil, že Bay v daných podmínkách a s daným rozpočtem vymáčknul ze štábu, herců i filmu jako takového vše co se vůbec vymáčknout dalo a navzdory všem omezením jde o poctivou žánrovku, sympaťáci Smith a Lawrence mají mezi sebou skvělou chemii a podobně zábavný policejní mix akce a humoru tady nebyl snad od série Lethal Weapon. Dvojku, která už stála 6x tolik co jednička (a je to na ní sakra vidět) a ve které se Bay doslova utrhl ze řetězu (krysy a mrtvoly ftw:-)), jsem pak už poctivě vyhlížel dlouho dopředu a stejně tak trojku, v jejíž vznik jsem během let pomalu přestal doufat (ale naštěstí se přece jen dočkal). A s připravovanou čtyřkou to u mě nebude jinak:-).  

Scream VI 7/10

Populární série s maskovaným fanouškem nerezavé oceli se zálibou v lidské anatomii pokračuje po roce dalším dílem a na klasickou otázku "Vincente, máme radost?" lze s úlevou zareagovat klasickou odpovědí "Máme radost.". Sice o něco málo menší než posledně, ale pozitivní dojmy rozhodně stále převažují a to i na pošesté. Slovy klasika "Kdo z vás to má?":-). Teprve podruhé v sérii došlo na situaci, kdy pokračování vzniklo jen rok poté, co byl natočen jeho předchůdce a panovaly tak obavy, zda tvůrci zvládnou tak rychle přijít s dalším zábavným dílem, který nebude jen otrocky vykrádat své starší sourozence a dokáže divákům opětovně doručit dostatečnou zásobu zábavných, vtipných a napínavých scén. Dobrá věc se tady naštěstí podařila a hrozba vyčerpanosti značky se prozatím odkládá na neurčito.

Klasický úvod v podobě telefonního hovoru s vrahem, tradiční whodunit dějová linka, plno skvěle vygradovaných scén (prolog, obchod, žebřík, metro), pochopitelně spousty referencí na celou sérii a jednotlivé díly (tv bedna jako vražedný nástroj prostě nikdy nezklame:-)), k tomu samozřejmě meta odkazy na hororový žánr jako takový a největší klasiky (obrácení rolí lovce a oběti po vzoru Halloweenu H20), jak se v sérii stalo již dobrým zvykem, nepostradatelný hlas Jacksona, který se zkrátka nikdy neomrzí a i zde odvádí mistrovskou práci, návrat starých postav z předchozích dílů (Cox, Ulrich a Panettiere), připomenutí známých hudebních motivů postav (Deweyho melodie ze dvojky, vypůjčená z OST Broken Arrow), nebo značkou proslavený důraz na fyzickou stránku konfrontace jednotlivých postav s místním antagonistou. Tohle všechno diváci ve filmu naleznou, ovšem tím to ještě nekončí. 

Přestože se jedná o několikátý díl v sérii a divák by předem očekával, že se studnice nových, ideálně neotřelých, nápadů již vyčerpala, tvůrci aktuálního pokračování si pro diváky přichystali hned několik novinek, které dlouhá léta prověřené schéma příjemně oživují (byť základ je pochopitelně stále stejný a k žádným zásadním změnám tady nedochází). Konečně v sérii tvůrci přepracovali ten neustále opakovaný (s čestnou výjimkou trojky) a upřímně už malinko přežitý koncept dvojice zabijáků (po navýšení počtu vyznavačů ostrých nožů ze dvou na tři jsem volal už v případě pětky a mé přání bylo v šestce kupodivu vyslyšeno:-)), nicméně dvojkou zavedený prvek genderové vyváženosti v řadách vrahů stále přetrvává i zde, což s ohledem na fakt, že stran jednotlivých killů se tentokrát notně přitlačilo na pilu, vyznívá ještě více nevěrohodně než kdykoliv dříve. Nadále pak doufám, že v příštích dílech zajdou tvůrci ještě dál a dočkáme se něčeho ve stylu "stabathon" turnaje (spousty vzájemně si konkurujících (týmů) vrahů pořádajících vražedný hon na hlavní postavy). 

Tajemný záporák tentokrát neútočí na své nebohé oběti pouze za situace, kdy má dostatečný klid na svou práci, ale nerozpakuje se vzít do ruky nůž, potažmo střelnou zbraň, na veřejnosti před zraky spousty svědků a potenciálně dalších obětí. S čímž souvisí fakt, že body count se od posledně o něco navýšil, což je chvályhodné, protože minule to žádná hitparáda nebyla. Dalším plusem je brutalita a nekompromisnost samotných killů, které se úctyhodně pozvedly na novou úroveň. Zdejší praktické ukázky zručného zacházení s kuchyňským náčiním tady působí skutečně intenzivně. Současně pojmout část vyprávění z pohledu vraha, byť jde o snaživého začátečníka a nikoliv hlavní ostřílenou "hvězdu" téhle show, je vítané osvěžení a vůbec bych se nebránil, kdyby se v sedmičce tento koncept zopakoval (takové POV ala Ghostface by mohlo stát za to:-)). Škoda, že zajímavá a nosná linka konkurenčního týmu vrahů není ve filmu rozvedena o něco více. Ke zmíněnému zabijáckému soutěžení, kdo z vrahů vytipovanou oběť zabije, je od toho už jen krůček. 

Campbell se v šestce a stejně tak úplně poprvé v celé sérii neobjevuje (a to z finančních důvodů) a vlastně to ani nijak zvlášť nevadí. Je zřejmé, že se tvůrci snaží pomalu, ale jistě odstřihnout značku od původních postav a plně se soustředí na v minulém díle představené postavy, jakožto nové tahouny značky v dalších pokračováních (po odpravení Arquettea v pětce jsem v šestce očekával odchod ze scény i v případě Cox, k čemuž tak nějak napůl došlo:-), absentující Campbell se sice v dalších dílech objevit může, ale upřímně bych se vlastně nedivil, kdyby se již do série nevrátila). Stran obsazení se od posledně nic moc nezměnilo. Barrera předvádí slušný výkon, Ortega by si zasloužila mnohem více prostoru, Cox trousí hlášky jako za mlada (a stále vypadá jako oživlá mumie:-)) a nové herecké posily jsou s výjimkou Panettiere (která je navíc staronová posila) prakticky jen do počtu a bez šance diváka nějak výrazněji zaujmout. Což naneštěstí platí i pro Weaving, na kterou jsem se předem značně těšil, protože si v šestce moc dlouho nepobude. Její účast ve filmu se totiž omezila na pouhé cameo ve stylu Barrymore v jedničce (aneb tvůrci to udělali znovu a zase jsem naletěl:-)). 

Nicméně ne vše se v šestce podařilo tak, jak bych si představoval a vedle svěžích tvůrčích rozhodnutí jsou zde také nějaké ty vady na kráse, přičemž jejich množství je o něco málo větší než posledně. Zasazení děje do městského prostředí na papíře slibovalo spousty příležitostí, jak divákům ukázat nějaké netradiční situace a nebo neokoukané způsoby likvidace postav, které se v sérii dosud neobjevily. Bohužel nové prostředí je ve filmu využito naprosto minimálně a povedených scén typu metro je pohříchu málo (scéna se žebříkem se nepočítá, protože by se mohla odehrávat v podstatě kdekoliv). Přitom se nabízelo tolik možností (letiště, přístav, nákupní střediska, zábavní park, mrakodrapy, kanalizace, mosty, sportovní arény, trajekty, atd.), o pamětihodnostech NYC (Socha Svobody, Empire State Building, Central Park, Times Square, atd.) ani nemluvě. V tomto směru si vedla mnohem originálněji trojka, ve které děj zavedl postavy do LA, přesněji řečeno do samotného Hollywoodu, ale třeba i jinak mizerná osmička Friday the 13th, která se z části odehrává taktéž v NYC.

Psychopatická linka ve stylu Psycho, která byla nastolena v předchozím díle, je tady sice dále rozvedena, za což patří tvůrcům pochvala, ale z mého pohledu by šlo toto téma rozpracovat ještě více, snad se bude v sedmičce s potenciální rozpolceností hlavní postavy pracovat mnohem důkladněji (co tak třeba postavit obě nevlastní sestry proti sobě:-)?). Nový ústřední prvek vyprávění, v podobě náhledu na vražené události (a na meta úrovni na film samotný) jako na franšízu, ve skutečnosti není nic dosud neviděného. Pravidlo o nových postavách, mezi kterými je třeba hledat nového vraha, platí už od dvojky a poučkou o postradatelnosti původních postav se tvůrci řídili už v pětce. Taktéž s mytologií série se zde pracuje poněkud méně nápaditě než minule. V traileru proklamovaná "síň slávy" je bohužel využita jen k fan service scéně "prohlídky po přítomných atrakcích" a to je vše. Navíc totožný motiv pro rozpoutání vlny vražd (pomsta za zabití člena rodiny) byl ve dvojce, zatímco scénáristická klička s fingováním smrti postavy, která se v závěru ukáže být jedním z vrahů, byla ve trojce, přičemž finální odhalení identity záporáků je stejně ne/přesvědčivé jako opět ve trojce.  

Na poli slasherové konkurence, počítaje v to zejména tuny novodobých předělávek kultovních klasik z 70s a 80s, se ovšem i přes zmíněné výtky jedná o jasný kvalitativní nadstandard a jak jsem psal už v případě pětky - kéž by si každé pokračování s takto vysokým pořadovým číslem v sérii vedlo po stránce kvality podobně zdařile. Šestka v tomto ohledu naštěstí značce nevrazila nůž do zad (ehm:-)) a všemi předchozími díly nastolenou laťku nadále drží velmi vysoko. Celkově jde o další skvělý příspěvek do série a těším se na sedmičku. Snad současná forma tvůrcům vydrží co nejdéle:-).

Oscar 2022

Fraser zcela zaslouženě (ale stejně tak bych to přál i Farrellovi). Yeoh asi nic proti ničemu (Blanchett by to asi slušelo malinko víc, ale fakt, že dají sošku sexy kopačce z HK, na kterou jsem měl v 90s crush, je vlastně strašně super:-)). Quan dejme tomu (Gleeson nebo Keoghan si to dávali mnohem víc, ale fakt, že dají sošku klukovi z Indyho, na kterého se od té doby až doteď úplně zapomnělo, je vlastně strašně vtipný:-)). Curtis ale vlastně jo (vyjma Condon neměla nějak vážnou konkurenci a když už nic jiného, tak "za zásluhy" stran celé její kariéry to je ok).

Film a režie proč ne, akademie udělala v minulosti už větší přešlapy a pokud si někdo pořád stěžuje, že sošky dostávají jen artovky, indies a filmy s "vysokými ambicemi", namísto jednoduchých blockbusterů a žánrových "divností" mimo mainstream, tak se zase po dlouhé době dočkal (ale stejně bych to viděl raději u  McDonagha, Spielberga nebo Östlunda), origo scénář je za všechny ty nápady ve filmu úplně v pohodě, střih totéž. U Mavericka a Avatara jsem nečekal, že budou mít jakoukoliv šanci jinde, než v technických kategoriích, takže v tomhle se žádné překvapení nekonalo a naštěstí to proměnili alespoň tam. Výpravu a hudbu bych přál víc Babylonu, ale Western Front je taky slušná volba. Kamera zaslouženě Western Front, kostýmy měly jít za Babylonem nebo Elvisem, masky nemohly skončit nikde jinde než u Whale. Celkově to dopadlo tak nějak jako vždy - některé sošky pochopitelné, některé překvapivé, některé zvláštní a některé trochu mimo. 

&

Koukal jsem zpětně na sestřih a tvl, ten best song to vyhrál snad na něčí objednávku, jinak to není možný:-). Takovou mizernou, unylou a nemelodickou bollywoodskou odrhovačku jsem už dlouho neslyšel. Na yt jsou tuny násobně lepších věcí odtamtud a ve srovnání s tímhle je Gaga song úplné mistrovské dílo (a to má v repertoáru ještě lepší filmové kusy, viz A Star Is Born).

Jinak byly fakt vtipné ty děkovačky:-). Jako chápu, že je to pro ně první takové ocenění, nával emocí, pocit satisfakce, whatever a na jejich místě bych to asi měl taky tak, ale v každém proslovu kolovrátek o potřebě snů, plnění snů, víře v sama sebe, nevzdávání se, případně ještě těžkém údělu imigrantů, atd., když v podstatě to samé zaznělo už několikrát? PR to celé akci nepochybně vylepšilo, přece jen lidi mají rádi šťastné konce, ale těch kapesníků bylo na mně už fakt moc. Ještě chyběl světový mír a bylo by to kompletní:-). Kam se poděly ty půlminutové výstupy, kdy se jen poděkovalo akademii, kolegům z placu a rodině a that's it?

A Man Called Otto 7/10

Hanks je nerudný, puntičkářský a sarkastický mrzout v pokročilém věku (zlí jazykové by jistě řekli spíše "zlý dědek"), který má rád pořádek a řád, naopak nemá rád lidi (zvláště pokud jde o sousedy, prodavače, kurýry, kolegy z bývalé práce, dobrovolníky v nemocnicích, netrpělivé řidiče, amatérské novináře a dalo by se ještě sáhodlouze pokračovat:-)), domácí zvířata a realitky, nedávno ovdověl a rozhodl se dobrovolně skoncovat se životem. Průběžné pokusy odejít z tohoto světa z jeho strany jsou ovšem neustále narušovány jeho okolím a především pak členy rodiny, která se - jaká to náhoda - právě teď nastěhovala do sousedství a hodlá se s Hanksem - kdo by to byl řekl - spřátelit, i kdyby se to mělo stát proti jeho vůli. Nebude to trvat dlouho, než se ukáže, že Hanks pod slupkou otravného konfliktního seniora ve skutečnosti skrývá - to je ale překvapení - starostlivého a ochotného člověka a věrného přítele, který jen ztratil smysl života a znovu jej s pomocí jeho nových sousedů našel. Zatmívačka, titulky, konec. 

Takto ve stručnosti působí premisa filmu jen jako další z nekonečné řady historek (kolik takových tady už bylo a jistě ještě bude) o dobrákovi se srdcem na tom správném místě, který se po prodělané bolestné zkušenosti ve svém životě rozhodl uzavřít před celým světem a své zklamání, trápení a trauma před ostatními maskuje všemi myslitelnými povahovými rysy, které jsou ve společnosti považovány za ne-až-tak-kladné. Přičemž zasáhne osud a postaví mu do cesty jeho pravý opak - bezprostředního, energického a optimistického jedince (nebo rovnou skupinu takových osob), který mu dokáže, že nikdy není pozdě na přehodnocení přístupu ke světu a ztracené štěstí v životě lze přece jen opětovně nalézt, stačí jen se tomu nebránit. 

A ono to tak vlastně z podstatné části i je. Předlohu ani předchozí adaptaci bohužel neznám, takže zda, případně do jaké míry, tady došlo ke zjednodušení, významovému posunu, vypuštění důležitých témat nebo dějových linek a celkovému "přizpůsobení" cílovému publiku (tolik typické neduhy hollywoodských předělávek veškeré ne-hollywoodské produkce) posoudit nemohu, ovšem vzhledem k původu díla (jak knihy, tak filmu) na dalekém severu si dovedu představit, že originál (jak kniha, tak film) zašel stran vykreslení charakteru hlavní postavy, vzájemných vztahů mezi jednotlivými postavami a míchání dojemných, vtipných, smutných a dramatických momentů oproti aktuálnímu převyprávění továrnou na sny přece jen o něco dál a zejména postupná proměna titulní osoby z nepříjemné postavy ve veskrze oblíbenou figuru je v něm podána trochu uvěřitelnějším a nebo přirozenějším způsobem. 

Na druhou stranu takové ambice tvůrci předělávky v čele s Forsterem pravděpodobně vůbec neměli s ohledem na fakt, že hlavní role se zde zhostil nestárnoucí neselhávající sympaťák Hanks (v retrospektivních sekvencích pak Hanks junior, takže jde o takovou malou rodinnou sešlost), u kterého divák hned od samotného počátku příběhu tak nějak automaticky předpokládá, že žádnou rozporuplnou, natož skutečně negativní, postavu ve filmu hrát nebude a je tak jen otázkou času, kdy v průběhu děje prodělá charakterový přerod a "přepne" se zpět do své tradiční polohy velkého sympaťáka a správného chlapa v jednom. A mýlit se pochopitelně nebude, což ovšem není na závadu.

Pokud měli tvůrci v plánu doručit divákům ukázkové dramedy představení v klasickém stylu H.L.P. (nebo-li hluboce lidského příběhu:-)), u kterého se člověk místy zasměje, místy dojme a místy si třeba i popláče (obzvláště na konci symbolická spotřeba kapesníků prudce vzroste, aneb jedno oko nezůstane suché:-)), tak se jim uvedený cíl podařilo splnit beze zbytku. Všechny povinné propriety jsou zde totiž přítomny a fungují dle očekávání, tj. více než obstojně. Pokud divák přistoupí na zmíněná pravidla hry, dostane se mu příjemného zážitku a spokojeného ujištění, že Hanks na to, utáhnout celý film svým charismatem, stále s přehledem má. 

Celkově se jedná o povedenou a nenáročnou žánrovku, která si před divákem nehraje na nic světoborného nebo přesahového, ale to, co divákům předkládá, zvládá přednést v poctivé a funkční podobě, přičemž nemalou zásluhu na tom samozřejmě má samotný Hanks, bez kterého by to celé pravděpodobně dopadlo podstatně méně zdařile. Někdy k divácké spokojenosti stačí jen toto, byť třeba předloha nebo předchozí adaptace je na tom kvalitativně ještě o něco lépe.

No Hard Feelings

Trochu se divím, že tohle neskončilo u nestydy Robbie, podobná látka je pro ni jako dělaná, ale Lawrence je více než příhodná náhrada a má to správnou feel-good atmosféru, takže palec nahoru. Sice z toho tuším spíše coming of age veselou historku (vlastně bych se dost divil, kdyby ve filmu nakonec k nějakému pichu za účasti Lawrence došlo:-)), než nějakou klasickou romcom, natož teen sexcom s explicitním podáním ... čehokoliv, co by bylo potřeba jakkoliv cenzurovat (viz název traileru, ve kterém kromě hodně keců nedojde vůbec k ničemu:-)), ale to není nijak na závadu. Pokud bude slušná story, tak se klidně obejdu i bez pichu (myšleno ve filmu:-)). 

&

Obsadit Lawrence, která je u publika zafixovaná jako poměrně velká hvězda a hlavně ultra hot chick, je imho skvělý tah jak nalákat na tuhle jinak nenápadnou žánrovou jednohubku širší publikum a hlavní důvod, proč by nemusela v pokladnách prošumět.

Mám takové podezření, že eRko se tady vyfasovalo hlavně za f-wordy a na nahotinky (natož na cokoliv víc hardcore) moc nedojde, viz označení traileru zase jako necenzurovaného, ve kterém není ke zcenzurování zase vůbec nic:-), ale pořád to vypadá hodně pohodově, tak doufám, že trailer potenciálně nekecá i v tomhle.   

The Whale 8/10

Ve zkratce: Aronofsky a Fraser si natočili vlastní verzi Leaving Las Vegas, jen scénáristu vyměnili za učitele tvůrčího psaní, obětavou profesionální společnici za neobětavého dospívajícího potomka hlavní postavy a v neposlední řadě nezvladatelnou závislost na alkoholu za chorobnou obsesi jídlem, respektive extrémní obezitu, přičemž dokázali divákům předvést podobně působivou sociologickou sondu o jedné pohnuté cestě za vykoupením, smířením a možná i odpuštěním, jako se to podařilo Figgisovi a Cageovi více než čtvrt století zpátky. Zanedlouho se ukáže, zda Fraser půjde ve stopách Cage i v dalším ohledu a dojde si pro Oscara za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli, čímž by se kruh pomyslně uzavřel*.

Poněkud obšírněji: Aronofsky se po delší tvůrčí pauze vrací k režii a vzhledem k rozporuplnému diváckému přijetí jeho posledního počinu v podobě nekompromisního alegorického podobenství Mother! by se chtělo napsat, že jde o velkolepý kvalitativní návrat, ovšem osobně patřím do početně skromné části divácké obce, kterou předchozí nábožensky zabarvený filmový experiment více než zaujal (zřejmě viděno ve správný čas a ve správném myšlenkovém rozpoložení:-)), takže mohu s úlevou konstatovat, že ani tentokrát Aronofsky nezklamal a se svým nejnovějším dílem servíruje divákům další skvělou podívanou, v tomto případě sugestivní pohled na jeden týden v životě člověka, který bez zpáteční jízdenky nastoupil do vlaku, který se nezadržitelně blíží ke konečné stanici.

Po stránce výchozí premisy i samotného příběhu nejde o nic objevného a na diváka v průběhu děje nečeká prakticky žádné překvapení. Aronofsky procedurálně den po dni sleduje pomalý, ale setrvalý, pád hlavní postavy do existenční propasti, během kterého se střídají světlé okamžiky s těmi temnějšími, ale o výsledku není předem pochyb. Máme tady psychicky i fyzicky zlomeného titulního hrdinu, který přijal svůj nevyhnutelný osud, byť mu jeho okolí neustále podává záchranné lano a svůj zbývající čas na tomto světě se rozhodl využít k napravení nejzávažnějších chyb, kterých se v minulosti dopustil. Dále zde máme několik vedlejších postav, které projevují různou míru pochopení a ochoty jej od sebedestruktivního chování odradit. 

Samozřejmě nechybějí nejrůznější melodramatické momenty, ve kterých by měl divák titulního hrdinu chápat a litovat a v jiných momentech naopak soudit a opovrhovat jím, k čemuž ve filmu slouží především dějová linka, věnující se jeho komplikovanému vztahu s dospívajícím potomkem, přičemž v samotném závěru se divák pochopitelně dočká náležitého emocionálního klimaxu v podobě smířlivého "světla na konci tunelu" (jak v přeneseném slova smyslu, tak i doslova). Podstatné ovšem je, jak to všechno na diváka působí jako celek a naštěstí to působí náramně (osobně vyzkoušeno:-)). 

Podobné psychologicko-sociologické studie jednotlivce, který se dostal, ať už vlastní vinou nebo cizím přičiněním, na hranu svých psychických a především fyzických sil (respektive již za ni), nepřekvapivě celé stojí a padají na výkonu hereckého představitele hlavní postavy. Pokud z nejrůznějšího důvodu nefunguje film v tomto ohledu, prakticky nefunguje jako celek, nehledě na ostatní aspekty (kamera, hudba, střih, výprava, ostatní obsazení), které jinak mohou být na vynikající úrovni. Sázka zrovna na Frasera na papíře nevypadala úplně jistě, ovšem nakonec se rozhodně vyplatila.

Fraser pro účely filmu podstoupil obdivuhodnou fyzickou transformaci, ovšem to by samo o sobě nestačilo. Naštěstí parádní herecký výkon z jeho strany prostupuje i pod tou tunou prostetik, latexu a make-upu a takto náročná role pro něj představuje ohromné zadostiučinění v návaznosti na to, čím si v profesním i osobním životě v uplynulých letech prošel. Sink v roli svérázného a rebelujícího adolescenta, který čelí problémům ve škole i v rodině, tady v podstatě opakuje svou úlohu ze Stranger Things a daří se jí to s podobným výsledkem, tj. výborně. Zbytek castingu pak odvádí slušnou práci, která sice úplně nenadchne, ale zajisté také nezklame.

Celková komornost vyprávění jak co do počtu zde vystupujících postav (zhruba pět), tak zejména prostředí, ve kterých se celý děj odehrává (velkoryse jedna:-)), vychází z divadelních kořenů předlohy a je samozřejmě na filmu poznat doslova v každém záběru, nicméně obvykle platí, že pokud je samotný příběh dostatečně nosný, postavy poutavé a děj divácky podnětný, případné skromné produkční měřítko ničemu nevadí a tohle je přesně takový případ. V souhrnu jde o vynikající divácký zážitek, prozatímní vrchol Fraserovy kariéry a další vydařený přírůstek do Aronofskyho filmografie.

*Tak Fraser si pro něj nakonec došel a kruh se pomyslně uzavřel:-). Tenhle recept "jak získat sošku snadno a rychle" i po čtvrt století očividně pořád funguje:-).

To Catch A Killer

Pěkný, moc pěkný. Každá temná a hutná krimi je vítána a tohle vypadá, že bude zrovna takový případ. Vedle takového The Ritual Killer tohle působí fakt jako úplný masterpiece:-) a plusové body i za to, že film bude mít podle všeho kromě obligátní detektivní linky i docela slušné produkční měřítko. Na Mendelsohna je tradičně spoleh, ale Woodley si upřímně z ničeho moc nepamatuju, tak jsem zvědavý, jak se ve filmu předvede. Totéž pak platí pro Szifrona, od kterého jsem prozatím nic neviděl a podle traileru to možná byla chyba. Snad se mu tahle stylová žánrovka jakožto hollywoodský debut povede a třeba mu v továrně na sny odstartuje slušnou kariéru. 

Ghosted

Kdyby filmy byly realitky, tak tohle je barák na klíč jako když vyšije. Špionážní linka nikdy neuškodí, každý správný hrdina/hrdinka potřebuje svého vtipného poskoka (pochopitelně opačného pohlaví), za co/proti komu se vlastně bojuje je úplně jedno, várka humoru tady, trocha akce támhle, hrstka romantiky navrch, nějaká ta špetka emancipace k tomu, zahustit exotickými lokacemi a servírovat jako nenáročnou žánrovku pro celou rodinu, kde si každý táta a máma pro sebe něco najde.

Jako content filler a direct2stream "produkt" je to v podstatě ideální materiál. Nevypadá to vyloženě na průser, ale nějak mě nenapadá nic, v čem by to mohlo jakkoliv kohokoliv překvapit. Snad to dopadne lépe, než seriálový remake True Lies. Laťka je položena celkem nízko:-).

Teenage Mutant Ninja Turtles: Mutant Mayhem

Ale no tak to jo, audiovizuálně to vypadá skvěle, Chan jako mistr krysa je jasná volba:-) a Cena s Rogenem jako tradiční dvojka prase a nosorožec zní taky slibně. Očividně se u kresleného pavouka neinspirovali jen tím neobvyklým způsobem animace, ale i celkovým feel-good pojetím s vtípky na každém kroku a specifickou atmosférou. Z traileru to působí jako jedna velká stylovka, snad se povede i ta příběhová část a forma tady nezvítězí nad obsahem. Spidey jde do kin o několik týdnů dříve a pokud to bude hit a případně trvalka, což pravděpodobně a možná bude, tak by teoreticky mohl nakopnout i divácký zájem o želvy.

&

Pořád hodně dobrý, má to švih, styl i vtip a tenhle styl animace je stále dost netradiční na to, aby z něj mohl film těžit. Když už nic jiného, tak se tím alespoň odliší od předchozích adaptací. Asi to celkově nebude tak obsahově i formálně "vypiplané" jako aktuální pavoučí konkurence (takové ambice tady nejspíše ani nebyly), ale jsem na to vlastně zvědavý ještě o něco více než na Spideyho, u kterého tak nějak předem tuším, co od filmu čekat. Snad to vedle paralelních světů úplně nezapadne.  

Django Unchained

Zrovna minulý týden jsem si dával po docela dlouhé době opáčko v podobě komba Inglourious Basterds a Django Unchained (o dost častěji protáčím The Hateful Eight, který mě baví tou přiznanou divadelní stylizací a faktem, že jde hlavně o jedno velké scénáristické cvičení, ve stylu co je možné vymyslet s pár postavami a jednou lokací, než "plnohodnotný" příběh) a výsledkem bylo nepřekvapivé zjištění, že oboje je pořád pecka a zábava (nekompromisní kosení rasistických "panchartů", ať už v dobách WW2 nebo Divokého západu, se prostě nikdy neomrzí:-)) a jak je u Tarantina obvykle zvykem, s narůstající patinou jsou jeho filmy ještě o něco lepší, než když je člověk viděl někdy v době jejich premiéry nebo pár let po ní a tady to platí stejně tak.

Casting je samozřejmě bez chyby, dialogy klasicky tarantinovské, láska k filmu prosvítá z pomalu každého záběru i tady, byť se přímo neotiskla do příběhu (jako třeba v Inglourious Basterds), explicitní násilí a expresivní nadávky přítomny v míře vrchovaté (tak jak to mají fanoušci rádi), cameo vtipné, tempo vyprávění pozvolné a stopáž filmu nadstandardní a nechybí ani plno dnes už klasických scén (večeře a přednáška z frenologie asi vede a hned v závěsu diskuze o prostěradlech s nevyhovujícími otvory pro oči:-), ale první setkání s panem Cukrátkem, cesta na ranč, osvobození hlavního hrdiny nebo společná prácička v salónu nejsou o moc pozadu), ovšem to nejzábavnější pro mě je sledovat ten neselhávající tarantinovský mix tradičních žánrových propriet a narativních paradoxů, kterými tady Tarantino nabourává zažitá westernová klišé.

Otrok jako lovec hlav, otrok jako ten největší rasistický hajzl, zubař jako ostrostřelec, profi střelci s mizernou muškou, chytrý otrok, stupidní otrokáři, rychlá a neokázalá smrt hlavního záporáka, dlouhé a velkolepé zúčtování s nohsledy, distingovaný projev záporáků, lidové vystupování hrdinů, atd. Tarantino jistě nebyl první, kdo něco takového zkusil, ale to nijak neoslabuje fakt, jak mu to celé dohromady skvěle funguje. V tarantinovské topce sice mám jiné mistrovy kusy (přece jen vidět Reservoir Dogs a Pulp Fiction v tom správném formativním věku se na člověku podepíše a jako fanoušek westernů a easternů jsem v Kill Bill dostal to nejlepší z obou světů:-)), ale i tohle je velká paráda, která je s přibývajícími lety jen lepší a lepší.

The Ritual Killer

Vypadá to jako průměrná epizoda průměrného detektivního seriálu, který běží někdy o víkendu odpoledne. Bylo by fajn, kdyby se notorický béčkař Hauser dočkal nějakého hitu a natočil nějakou slušnou atmosférickou/stylovou/temnou žánrovku, ale něco mi říká, že to s největší pravděpodobností nebude zrovna tenhle případ. Nepůsobí to o moc výrazně lépe, než pár měsíců starý Mindcage s Malkovichem a mám takový neblahý pocit, že Freeman se ve filmu moc dlouho neohřeje, přičemž Stormare na tom asi bude podobně. Kolik podobných béček s nějakou hvězdou ve vedlejší roli s desetiminutovou účastí v celém ději, bez které by po filmu ani pes neštěkl, tady už bylo, že? 

The Last Of Us - Left Behind (Sezóna 1 - Epizoda 7) 8/10

V rámci série představuje sedmá epizoda další dojemnou love story v post-apokalyptických kulisách, která souvisí s hlavní dějovou linkou, tj. strastiplným putováním Joela a Ellie za nejistou nadějí na záchranu zbytků lidské populace a do značné míry také za naplněním svých vlastních osudů, pouze okrajově a bez které by se série bez větších problémů zajisté obešla. Jedná se tak víceméně o další, na první pohled nadbytečný, retrospektivní filler, ovšem oproti podobně koncipované třetí epizodě, která skutečně žádné zásadní a pro divákovu orientaci v příběhu potřebné nové informace nepřinesla, je na tom sedmá epizoda trochu jinak, protože jednak odhaluje jistý charakterový rys Ellie a jednak poskytuje divákům příležitost nahlédnout na některé podstatné události z její nedávné minulosti.  

Konečně totiž došlo na představení příběhu z neméně zdařilého herního dodatku Left Behind, který předchází událostem z vlastní hry a věnuje se skutečnostem, které v konečném důsledku vedly k napadení a následnému nakažení Ellie a ještě o něco později k setkání Ellie se zástupci odboje a nakonec se samotným Joelem a Tess. Současně právě v herním dodatku došlo ze strany tvůrců k odhalení náklonosti Elie ke stejnému pohlaví, v tomto případě zosobněné postavou Riley (což později v parádním herním pokračování nabylo na významu a stalo se součástí narativu), ne jinak je tomu i zde. 

Jak se dalo předem předpokládat s ohledem na adaptaci herního dodatku, sedmá epizoda je znovu velice komorní záležitostí jak co do počtu vystupujících postav, tak počtu navštívených míst a celkového produkčního měřítka. Prakticky celý děj se po vzoru herní předlohy odehrává na ploše jedné, byť rozlehlejší, lokace a totiž opuštěného nákupního střediska a po celou dobu sleduje osudy pouze dvojice postav a to konkrétně Ellie a Riley. Samotné prostředí nákupního střediska je vykresleno skvěle atmosféricky a svůj herní předobraz zdařile napodobuje. Nová herecká posila v podobě Reid je pro Ramsey více než důstojnou spoluhráčkou a v roli Riley vystupuje naprosto přirozeně. Ramsey a Reid mají mezi sebou slušnou vzájemnou chemii a i díky tomu je nevyřčené, ale o to silnější, citové pouto mezi oběma postavami z jejich strany podáno citlivě a uvěřitelně.

V podstatných ohledech jde opět o poměrně věrnou adaptaci událostí z herní předlohy, přesto i zde dochází ze strany tvůrců k určitým kreativním změnám, přičemž některé z nich jsou chvályhodné, nebo alespoň pochopitelné a některé jsou naopak nadbytečné, respektive rozporuplné. K těm povedeným posunům rozhodně patří chytré provázání příběhu z herního dodatku, odehrávajícího se v minulosti, s aktuálně probíhajícím dějem ze hry, což v závěru dílu kulminuje působivou sekvencí, ve které se zrcadlí psychologické rozpoložení Ellie z doby, kdy došlo k jejímu nakažení, s přítomností, ve které se v podobné situaci na hraně života a smrti ocitá Joel. 

Dále tady Riley dostává oproti svému hernímu předobrazu další pochopitelný důvod, proč se hodlá přidat k odboji (přidělená práce v kanalizaci) a současně dojde k logickému vysvětlení přítomnosti Riley v nákupním středisku a související příčiny konání rozlučky mezi Ellie a Riley právě tam (odbojem přidělené stanoviště namísto náhodného místa setkání). Scéna rozhovoru Ellie s velitelem školského zařízení v úvodu dílu ukazuje zástupce zdejších represivních složek, které se utvořily z bývalého státního aparátu, v pozitivním světle, což znovu pěkně ilustruje fakt, že v tomto fikčním světě je potřeba rozlišovat dobro a zlo vždy na úrovni jednotlivce, nehledě na frakci, ke které přísluší.

Ne všechny tvůrčí rozhodnutí v sedmé epizodě jsou ovšem hodné pochvaly. Výtky z předchozích dílů bohužel nadále přetrvávají i zde a naději na zlepšení tak lze vkládat snad jen do samotného finále série. Žádný následný střet s přeživšími, se kterými se Joel a Ellie setkali na univerzitě v předchozím díle, v současnosti a totéž se týká rovněž střetu s hordou nakažených v nákupním středisku v rámci retrospektivní sekvence. Žádný průzkum prostředí, přičemž tento aspekt hry je, s čestnou výjimkou druhé epizody, v celé sérii trestuhodně nevyužitý. Akce je i tentokrát naprosto upozaděna a přítomna prakticky jen do takové nutné míry, aby se děj pohnul vpřed ve shodě s herní předlohou.

Celá dějová linka hledání zásob s cílem zachránit Joelovi život ze strany Ellie v nákupním středisku, známá z herního dodatku, která Ellie připomene její předchozí pobyt na obdobném místě a prožité události tamtéž s Riley, je tady úplně vypuštěna a nahrazena myšlenkou neztrácet naději a bojovat až do konce, která v závěru sedmé epizody propojuje retrospektivní scénu Ellie a Riley, zvažující po svém nakažení další postup a scénu ze současnosti, ve které se Ellie rozhodne neopustit zraněného Joela a neponechat ho tak napospas smrti, tak jako se to v minulosti stalo Riley a Ellie samotné. K hernímu dodatku se tvůrci v sérii pravděpodobně již nevrátí a finální osud Riley tak zůstane divákům utajen.

Celkově pokračuje sedmá epizoda v nastoleném trendu kvalitativně nadstandardní podívané, ve které naštěstí stále nechybějí skvěle podané scény (lyrický moment na kolotoči, pomalá kamerová jízda, odhalující právě se probudivšího nakaženého, ukrytého v útrobách nákupního střediska, taneční moment na prodejním pultě a samozřejmě osudový souboj s nakaženým) a další příjemné pomrknutí na fanoušky herní předlohy, respektive herního dodatku (štěrkání ruční svítilnou, ve které dochází baterie, nebo předělávka popového hitu, znějící ve scéně sblížení Ellie a Riley). Nicméně série pomalu spěje ke svému konci a bylo by tak záhodno v příštím díle, po stránce akce, opět trochu přitlačit na pilu.

Haunted Mansion

Jo, tak tohle tady chybělo:-). Disney má očividně komplex z toho, že ze všech svých pouťových atrakcí dokázal v úspěšnou (miliardovou) sérii přetavit jen jednu. Tudíž je potřeba co? Tudíž je potřeba to neustále zkoušet. Protože co kdyby náhodou, že?

Vypadá to na ukázkový "product by Disney" - digifest na každém kroku, humor určený pro někoho okolo deseti let věku, strašidelné to jistě bude jen do té míry, aby se neřeklo (pokud vůbec), vcelku slušný casting (vydělávat na nájem není jen tak) a na povel to celé dostal někdo, kdo bude příkazy plnit a ne je rozdávat:-). Cílovka bude asi spokojená. A kdyby náhodou ne, tak si dá Disney za pár let opáčko. Protože co kdyby náhodou, že:-)? 

Sharper 6/10

Co se stane, pokud se tvůrci rozhodnou do svého filmu vložit nějaký, ideálně nečekaný a pokud možno vydařený, plot twist? Divák je příjemně překvapen/šokován/pobaven a filmu to pomůže získat v jeho očích nemalé plusové body. Co se stane, pokud se tvůrci rozhodnou do svého filmu vložit hned několik plot twistů najednou? Divák je otráven/otupen/znuděn a nevěří tvůrcům, respektive jednotlivým postavám, v průběhu děje ani nos mezi očima, protože od každé další události v příběhu automaticky předem očekává opět nějaký podraz/kličku/zástěrku. Což má následně ten neblahý efekt, že častokrát ne/záměrně odhadne, v čem bude další podraz/klička/zástěrka spočívat. 

Toto zlodějské krimi drama je přesně takový příklad překombinovaného scénáristického cvičení, ve kterém divákův zájem během sledování filmu pomalu ale jistě opadává s tím, jak dochází k postupnému odškrtávání dalších a dalších položek ze seznamu potenciálních dějových zvratů, častokrát na úkor uvěřitelnosti a nebo příběhové logiky. Zkrátka méně někdy znamená více a v tomto případě se to znovu potvrdilo. 

Na poli celovečerního filmu debutující Caron si přitom se svou historkou o jednom (jak už to tak bývá) jednoduchém, ale důmyslném, plánu, jak rychle a bezbolestně přijít k velkým penězům, který se ovšem (jak už to tak bývá) velice záhy dramaticky zkomplikuje, zpočátku nevede vůbec špatně. Nechronologický způsob vyprávění poskytuje Caronovi prostor, jak neodkrýt hned zkraje všechny své karty a po určitou dobu se mu tak daří držet diváka v napětí a nejistotě, co se bude odehrávat dále a jakou roli v příběhu hraje ta která postava. Nicméně relativně brzy se ukáže, jaký plán mají jednotlivé postavy vůči sobě navzájem a co je podstatnější a ne-až-tak-pozitivní, jaký plán má Caron vůči svým divákům. Nejpozději v okamžiku, kdy se divákovi vyjeví, kdo je/není čí syn, což se stane někdy uprostřed filmu, je víceméně jasné, kdo je/bude s kým proti komu a kam a jak se bude zbývající děj filmu odvíjet. A také že ano, respektive minimálně mně se konec filmu podařilo tipnout zcela přesně. Nejen to, charakter téměř každé postavy, která v příběhu vystupuje, lze odhadnout okamžitě poté, co se daná postava objeví na scéně (postava působící jako kladná je kladná, postava působící jako záporná je záporná, atd.) a k prakticky žádným omylům ze strany diváka při tom nedojde.

Hrátky s kamerou nebo střihem, barevná nebo jiná stylizace, paranoidní nebo naopak pohodová atmosféra, rozdělení obrazu pro souběžně probíhající děj, sofistikované dialogy, nepředvídatelný děj a s tím související absence příběhových a charakterových klišé, zapamatování hodný OST, netradiční kostýmy a výprava, nečitelné postavy (u kterých není hned na začátku filmu divákovi jasné, jak se vyprofilují na jeho konci), nebo - když už jsme u těch plot twistů - opravdu překvapivé finále, tj. filmařské atributy tolik typické pro podobné zlodějské krimi záležitosti a zvláště pak pro nejzdařilejší zástupce daného žánru. Na nic z toho tady divák, bohužel, nenarazí a přitom se použití zmíněných dějotvorných a stylotvorných prvků přímo nabízelo. Stran obsazení se taktéž výhradně pozitivní zprávy nekonají. Na herecké veterány Lithgowa a Moore v rolích pragmatického miliardáře a jeho ambiciózní, toho času, přítelkyně a pokud možno zanedlouho (truchlící) manželky, je sice tradičně spoleh, ovšem se Stanem jakožto zdejším všehoschopným manipulátorem je to už poněkud horší a ústřední partnerský pár Smith a Middleton, zastávající tady úlohu naivních, ale přizpůsobivých, pěšáků, je na tom pak ještě o něco hůře, přičemž zejména o míře jejich charismatu lze značně polemizovat.

Celkově jde o poměrně slušné řemeslo, které určitě neurazí, ale současně také ani příliš nenadchne. S danou premisou šlo rozhodně rozehrát mnohem zajímavější a zábavnější hru, bohužel Caron byl proti a předvedl jen obstojný standard a to je vše. Označení promarněný potenciál tady tudíž platí přímo dokonale a nezbývá, než si trochu smutně představovat, jak by podobnou látku dokázal na místě nováčka Carona uchopit někdo mnohem zkušenější a mnohem schopnější.

Robin Hood: Prince Of Thieves

To byly tenkrát časy:-). Dokonalý prototyp velkolepé romanticko-dobrodružné podívané a křišťálová esence podobných žánrových pecek v 90s, které tahle kdovíkolikátá adaptace příběhu neohroženého bojovníka proti bezpráví v kápi s tváří Costnera, který bohatým bral a chudým dával, parádně otevřela a jiná kdovíkolikátá adaptace příběhu neohroženého bojovníka proti bezpráví v masce s tváří Banderase, který bohatým bral a chudým dával, pro změnu parádně uzavřela. 

Super sympatický "rošťák" Costner (v té době měl neskutečnou formu - co film, to hit), nebojácná Mastrantonio (šťastnou náhodou dostala šanci a využila ji naplno), mentorský Freeman (na podobné typy měl a stále má patent), snaživý Slater (škoda, že nedostal ve filmu více prostoru), démonicky excentrický Rickman (zopakovat svůj záporácký "průlom" není vůbec jednoduché, takový Waltz by mohl vyprávět, tady to naštěstí vyšlo dokonale), zlovolný Wincott (to zaškatulkování do rolí záporáků asi začalo právě tady), čarodějnice, Keltové, Maurové, stylové "normanské" úvodní titulky, atmosférický blízkovýchodní prolog, jedna ikonická scéna vedle druhé, špičkový OST a nesmrtelná popíková odrhovačka od Adamse (kdo ji tehdy neznal, jako by ani nebyl:-)) a k tomu strhující finále a na konec geniální cameo Conneryho, který si zakukleného ostrostřelce střihnul o 15 let dříve (a za které dostal obří prachy … a všechny je věnoval charitě - prostě borec, no:-)), jako třešnička na dortu. Je tady prostě všechno, co dělá parádní film parádním filmem.

A je v podstatě zázrak, že to dopadlo tak neuvěřitelně skvěle, protože produkce filmu byla cokoliv, jen ne bezproblémová. Zkrácená pre-produkce i samotný  natáčecí plán, neustálé přepisování scénáře na place, přeobsazení hlavní ženské role, z důvodu těhotenství původně obsazené Wright, těsně před spuštěním natáčení, Connneryho (jednodenní) účast na place se studio snažilo ututlat dokonce i mezi členy štábu, k velké nelibosti studia jeho přítomnost ve filmu ještě před premiérou propálil článek v Premiere (fakt, že není uveden v titulcích, tak moc nepomohl), Costner své scény v post-produkci musel kvůli svým přehnaným pokusům o odpovídající přízvuk předabovat a v neposlední řadě tvůrčí neshody a problémy s finálním střihem (které odnesl zejména Rickman a částečně i temný tón filmu - což bylo naštěstí později, alespoň do určité míry, napraveno v prodloužené verzi filmu, ve které dostává Rickman i temnota vítaně o něco více prostoru). Přesto, nebo možná právě proto - jedna velká a nestárnoucí (kultovní) klasika:-).