Všechny tradiční prvky McDonaghovy tvorby samozřejmě nechybějí ani zde. Na první pohled (ne)obyčejný příběh, skupinka svérázných postav, vypilované (a vypointované) dialogové výměny, skvělý casting jak hlavních, tak vedlejších postav, absurdní dílčí příběhové epizody, komplikované vztahy mezi postavami, vycházející z toho kolik je toho řečeno a kolik je toho, z nejrůznějších osobních důvodů, zamlčeno, pozvolné (když už ne rovnou pomalé) tempo, náhlé výskyty explicitního násilí, nebo hlubší myšlenky pod povrchem, to vše funguje i tentokrát na výbornou.
McDonagh ve své sociální sondě do prostého, ale nelehkého, života nemnoha obyvatel jednoho malého ostrova, na kterém se jakoby zastavil čas, rozehrává na pozadí osudu jednoho přátelství spousty motivů, od smysluplnosti vlastní existence, bilancování svého života a potřeby zanechat po sobě nějaký (hodnotný) odkaz, přes ztrátu dosavadních jistot stran sociálních vazeb, chorobný strach z osamělosti a neochotu se přizpůsobit nastalým změnám, až po tíhu partnerské/sourozenecké odpovědnosti, obtížnou snahu vymanit se z dosavadního stereotypu (odchodem z ostrova) a nenaplněné citové vzplanutí (s tragickým koncem).
Přes veškerou, všudypřítomnou, depresi a těžkou osudovost filmu ale dokáže McDonagh v průběhu děje diváka pobavit jak extrémně vtipnými dialogy, tak vyloženě komediálními scénkami (Farrellův opilecký monolog, případně vzkaz o úmrtí, totiž vážném zdravotním stavu:-), příbuzného na pevnině) a současně se nebojí přepnout téměř až na melancholicky spirituální notu a vystřídat to hned vzápětí naturalisticky vypjatým momentem. Silnou stránkou filmu je taktéž působivá kamera, nádherné lokace a dobová výprava, nicméně mohutnou pochvalu zaslouží především, bez výjimky parádní, obsazení s dovedně odpozorovaným "ostrovním" přízvukem:-) a to pochopitelně v čele s titulní dvojící, teď už bývalých, přátel. Farrell i Gleeson předvádějí doslova herecký koncert, ovšem ani Condon a Keoghan nijak zvlášť nezaostávají, zejména Condon je přímo vynikající.
Škoda jen, že příběhová linka je nad rámec výchozí premisy (možná i s ohledem na svou značnou jednoduchost) trochu předvídatelná a divák se v jejím průběhu nedočká prakticky žádných překvapení (v podstatě se stane přesně to, co divák předem očekává, nebo postavy samy předesílají, že se následně odehraje), tempo občas malinko zakolísá a samotný závěr postrádá o něco razantnější (emocionální) katarzi. Přesto jde v souhrnu opět o velice vydařený počin a pro McDonagha o další úspěšný zářez v řadě, plus ukázkový příklad, že i na malém prostoru lze v případě schopných tvůrců zahrát velké divadlo:-).
