Peter Pan & Wendy

Příběh starý jako lidstvo samo. On je autorský tvůrce, který si točí po svém, ale se svým posledním existenčně-alegorickým počinem v pokladnách tvrdě narazil. Ona je v zábavním průmyslu dominantní korporace, točící podle šablony tak, aby výsledkem byl pokaždé přístupný a neurážející produkt pro všechny.

Na první (i druhý a třetí, atd.) pohled neslučitelné světy, ale jednou za čas se stane něco neobyčejného a tohle je právě ten případ, protože si oba padli (zase) do oka, zplodili potomka, pojmenovali jej Peter Pan & Wendy a poslali jej na zkušenou do světa. V něm zažil spousty neuvěřitelných dobrodružství (vlažné kritiky, divácký nezájem, průměrné až mizerné výkony v pokladnách) a nakonec se na něj docela zapomnělo (jako minule). Zvonec a konec:-).   

&

Ale jo, nevypadá to zase tak špatně. Sice žádný zázrak, ale vysloveně blamáž taky ne. Předchozí trailer na tom byl o něco hůře. Tohle má alespoň nějakou gradaci. Nicméně mám takové neblahé tušení, že v celovečerní stopáži to už fungovat moc nebude a výsledkem bude stará dobrá Disneyovská klasika z poslední doby - standardní blockbusterový prefabrikát pro celou rodinu, na který si krátce po premiéře už nikdo nevzpomene. Tak jako v případě Pete's Dragon. Tady je sice o poznání slavnější předloha, ale to je asi tak všechno. 

The Last Of Us - Kin (Sezóna 1 - Epizoda 6) 8/10

Po dokonalém mixu akční a dramatické složky, kterou divákům předvedli tvůrci v předchozím díle, se Mazin s Druckmannem v šesté epizodě vracejí zpět takříkajíc na zem, znovu zde tak převládá příklon k více realistickému stylu, zaměřenému především na prokreslení jednotlivých charakterů a pečlivé budování vztahů mezi nimi, než na spektakulární a adrenalinem nabité sekvence boje hlavních postav s hordami nakažených a nebo se skupinkami ostatních přeživších. Což je na jednu stranu pozitivní, protože samotné postavy a jejich vzájemné vztahové peripetie jsou silnou stránkou herní předlohy, ovšem na druhou stranu je to značná škoda, protože zmíněný herní předobraz zvládá s přehledem obě polohy vyprávění a je tak schopen doručit hráči komplexnější a tím pádem i plnohodnotnější zážitek.

Úvod šesté epizody patří prvnímu výraznějšímu časovému skoku v sérii a související změně ročního období, což se zde následně projeví zejména na působivosti venkovského prostředí a krásách divoké přírody, jelikož hlavní postavy Joel a Ellie v minulém díle opustili městskou zástavbu a znovu se vydávají na osamělou pouť opouštěnou krajinou za Joelovým bratrem Tommym, ve snaze od něj získat potřebné informace pro další cestu za možnou záchrannou lidstva, respektive toho, co z něj po uplynulých letech zbylo (což pochopitelně platí pro Ellie) a vykoupením, respektive opětovným nalezením smyslu života (což nepřekvapivě platí pro Joela). Zdejší lokace jsou, jako prozatím vždy, výborné a kameře se daří je divákovi prodat bez sebemenšího zaváhání, přičemž některé záběry (obrazy se zapadajícím a vycházejícím sluncem, panoramatické pohledy na krajinu s majestátními horami v pozadí, kamerové jízdy z dronu) jsou vskutku úchvatné a možná dosud nejpůsobivější, jaké se dosud v sérii objevily.

Jelikož se děj šesté epizody soustředí na opětovné shledání Joela (v doprovodu Ellie) s Tommym a následný názorový střet mezi jednotlivými postavami, což je v herní předloze důležitá událost hned z několika důvodů, šlo předem předpokládat, že se tentokrát žádné vyhrocené střety, ať už s nakaženými nebo dalšími přeživšími, konat nebudou a tvůrci oproti minulému dílu znovu zvolní celkové tempo, což se také potvrdilo. Navzdory tomu tady není nouze o dramatické, napínavé, nebo vtipné momenty a to zásluhou, jak se v sérii stalo již dobrým zvykem, neselhávajícího hereckého obsazení a další vítané várky, někdy větších a jindy menších, kreativních změn, které citlivě a smysluplně zasahují do herní předlohy a obohacují původní látku o širší souvislosti, prokreslenější charaktery a propracovanější motivace postav.  

Oproti herní předloze se zde divákům naskytne velkorysý pohled na opevněnou osadu (maloměsto by bylo pro jednu ulici a pár domů okolo ní přece jen až příliš honosné označení:-)), ve které žije Tommy se svou manželkou a spolu se stručnou zmínkou o Joelově přání koupit si ranč s ovcemi a zálibě Ellie ve vesmíru se jedná o nenápadné odkazy na (stejně vynikající) herní pokračování a příjemná pomrknutí na fanoušky, které jistě budou v další sezóně dále rozvedeny.

V průběhu děje tady dochází k dalšímu prohloubení vzájemného vztahu mezi Joelem a Ellie, což se později zúročí v emocionálně vypjaté scéně společného rozhovoru na téma zamýšleného ne/opuštění Ellie ze strany Joela a její ne/zanechání v péči Tommyho, která je téměř doslova převzata z herní předlohy, po níž v Joelovi definitivně převáží pocit odpovědnosti a citová vazba směrem k Ellie a rozhodne se ji dál doprovázet na její cestě, navzdory svým pochybnostem, zda je schopen podobně fyzicky i psychicky náročný úkol zvládnout a Ellie před veškerým hrozícím nebezpečím ochránit, což je skvěle zdůrazněno další chytrým tahem tvůrců v podobě panických záchvatů, kterými tady Joel, na rozdíl od svého herního předobrazu, trpí a které chvályhodně dodávají postavě na větší zranitelnosti a opět o něco více polidšťují její charakter.

Současně s tím další nově doplněný příběhový prvek, spočívající v těhotenství Tommyho manželky, nabízí tvůrcům šanci, jak jednak dodat názorové výměně mezi Joelem a Tommym stran rodinných závazků další rozměr a jednak způsob, jak konfrontovat Joela s bolestivou připomínkou přetrvávajícího traumatu, plynoucího z jeho selhání při ochraně vlastní dcery na počátku pandemie. Všechny tyto příběhové události představují slibný prostor pro Pascala (toho především) a Ramsey spolu s Lunou se herecky patřičně předvést a všichni jmenovaní tuto vděčnou příležitost využívají přímo ukázkově. Obě důležité scény emotivních dialogových výměn (rozhovor Pascala s Lunou a Pascala s Ramsey) jsou odehrány a natočeny skvěle.

Přes celkovou vážnost šesté epizody si ovšem Mazin a Druckmann přece jen najdou čas pro určité odlehčení situace a propašují do děje humorný okamžik v podobě vtipného prologu, ve kterém vystupuje dvojice postav (opět vytvořených specificky pro účely série), která má mezi sebou podobně "třaskavou" partnerskou dynamiku, jen vztahový vzorec (skoro) otec a (skoro) dcera byl vyměněn za, podle všeho letitý, manželský svazek, přičemž nad rámec úsměvného srovnání obou dvojic potěšila také účast hereckého veterána Greena. Kromě toho se diváci v šesté epizodě dočkají také několika dramatických situací (napínavá scéna překonání řeky a následné kontroly, zda nejsou Joel a Ellie nakažení) a v závěru pak dojde na očekávanou akční sekvenci na univerzitě. Nicméně svým rozsahem je, bohužel, omezena na nejnutnější minimum (skromný střet s pár přeživšími a následné zranění Joela), což je skutečně škoda, protože ve hře jde o vynikající herní pasáž, ve které se ke slovu dostanou jak nakažení (obávaný Bloater), tak přeživší.

V souhrnu je šestá epizoda opět výbornou podívanou, byť o něco větší důraz na akční stránku věci v samotném finále by divácký zážitek nijak neoslabil, právě naopak by jej ještě posílil. Nadcházející díl se bude věnovat retrospektivnímu vyprávění, ve kterém bude hrát hlavní roli Riley spolu s událostmi předcházejícími seznámení Joela a Ellie a v rámci série tak konečně dostane prostor i neméně vydařený herní dodatek Left Behind, takže nezbývá, než se těšit na to, jak si tvůrci s danou situací v dalším díle poradí.

X-Men: First Class

Spolu s X2 a Loganem s přehledem top tier všech zmutovaných příspěvků Foxe do komiksového žánru a jedna z nejlepších komiksovek obecně. Současně taky podobný případ jako Casino Royale u bondovek - po nepřesvědčivém předchozím filmu sebejistý odraz ode dna až na úplný kvalitativní vrchol, který přišel ruku v ruce se zbrusu novým pojetím, obrozeným a skvěle trefeným castingem, návratem k samotných počátkům postav(y) a především s parádním filmem jako takovým, u kterého se povedlo prakticky vše, co se povést mohlo a mělo.

Působivý prolog, skvělá retro atmosféra, chytré provázání fiktivní dějové linky se skutečnými událostmi WW2 a následné Studené války, nesmrtelné pravidlo "film je jen tak dobrý, jak dobrého má záporáka" uplatněno na výbornou (jelikož tady je dobrých záporáků hned několik najednou:-)), dokonale funkční vztah titulní dvojice a parádní vzájemná chemie jejich hereckých představitelů, spousty ikonických scén (tarantinovská scéna v pivnici jako vystřižená z Inglourious Basterds je stále top), várka sexy bond mutant girls, geniální cameo vy-víte-koho (nápověda: je z Kanady:-)) a k tomu všemu ještě skvělé akční finále a originální fatalita směrem k hlavnímu záporákovi jako bonus zdarma. Jo, to byly tenkrát časy, kdy Marvel s DC ještě měli nějakou konkurenci v podobě Sony a Foxe a všechny komiksovky se netočily podle jedné a té samé šablony.

P.S. Vtipné na tom celém je, že v rámci jednotlivých trilogií o mutantech je pokaždé nejlepší jiný díl, tj. nejprve dvojka, poté jednička a následně trojka, jako by na to měl Fox nějaké pravidlo:-).  

Knock At The Cabin 4/10

Tak jako hlavní postavy nejnovějšího Shyamalanova počinu je potřeba se postavit neúprosné realitě statečně čelem:-). Přiznejme si to, Shyamalan má dobu své největší slávy, ve které zásoboval diváky jedním parádním hitem za druhým a druhým za třetím (pravda, pak už to začalo jít pomalu z kopce:-)), už dávno za sebou a už spousty let se jeho kariéra podobá filmové ruletě, tzn. celkem slušné žánrové záležitosti pravidelně střídá s vyloženě marnými pokusy, přičemž záchranné lano spočívá jen v tom, že dokáže rozpočet svých projektů držet pečlivě na uzdě. S aktuální historkou o obyčejné rodince, která se na své dovolené, trávené v chatě uprostřed lesů, střetne s neobyčejnou skupinkou nezvaných návštěvníků bohužel ani tentokrát nevystoupil ze svého letitého stínu a naopak znovu potvrdil, že svou formu skutečně ztratil už dávno a lepší to v jeho případě asi už nikdy nebude (podobně je na tom třeba Smith).

Přestože se tady Shyamalan rozhodl opět převyprávět původní dílo jiného autora a znovu tak nenatočil film podle svého vlastního scénáře, premisa příběhu, alespoň na papíře, působila docela zajímavě a přesně v jeho stylu a to až do takové míry, jako by byl sám Shyamalan autorem knižní předlohy (takže asi není velkým překvapením, že jej kniha zaujala a rozhodl se ji zadaptovat do filmové podoby). Současně pak trailer vypadal vcelku nadějně a jistý příslib příjemného diváckého zážitku zde přece jen byl. Nicméně poučen z předchozích mistrových nezdarů (zvláště mizerné Old minule bylo nemalým varováním) jsem od filmu raději předem nic moc vydařeného neočekával a jak se po zhlédnutí filmu ukázalo, dobře jsem udělal:-). 

Samotnou předlohu sice neznám, ale podle prosté synopse na wiki pravděpodobně nejde o nic zázračného, respektive děj knihy nepůsobí nijak objevně, přesto se může pyšnit jedním silným příběhovým prvkem, který by jistě šlo ve filmu po emocionální stránce skvěle vytěžit (tragická smrt adoptovaného dítěte) a průběžně budovanou nejistotou jak vlastních postav, tak pochopitelně čtenářů, zda jsou apokalyptické vize nezvaných návštěvníků jen výplodem jejich choré mysli, davovou psychózou, předem připraveným představením, nebo skutečnou neblahou předzvěstí věcí příštích, což se následně odráží v otevřeném závěru knihy, ve kterém autor akcentuje prvek rodiny (ve stylu "spolu v dobrém i ve zlém až do úplného konce, ať už bude jakýkoliv"). Shyamalan se ve filmu od předlohy dějově odklání (což by ani tak nevadilo) a na obě skutečnosti zcela rezignuje (což už vadí, protože není schopen přijít s čímkoliv jiným a pokud možno lepším). 

Nejen, že v podstatě všechny přítomné postavy nedokážou upoutat divákovu pozornost nad rámec své jednorozměrné škatulky a příslušnou smrt kterékoliv z nich nezvládá Shyamalan divákovi patřičným způsobem emocionálně prodat (a jejich odchody ze scény tak vyznívají jako odškrtávání položek z nákupního seznamu), ale navíc se ani neobtěžuje diváka držet alespoň v minimální míře napětí stran budoucího vývoje událostí a podstaty zdejšího problému. Během děje se odehraje přesně to, co postavy předesílají, že se dříve nebo později stane a ukáže se, že povedená čtveřice proroků apokalypsy měla od začátku pravdu a hlavní postavy sledují konec světa v přímém přenosu, jak dokládá doslovné finále, se kterým Shyamalan nakonec vyrukuje. O tom, jak skupinka vizionářů přišla na celý koncept "vypravíme se do chaty uprostřed lesů a kdokoliv v ní přebývá se musí dobrovolně obětovat, čímž se zabrání konci světa", když celý děj titulní partnerskou dvojici spravují jen o osudových následcích, které nedodržení tohoto sofistikovaného postupu zapříčiní, samozřejmě během filmu nepadne ani slovo (asi protože záhada a tajemství nebo co).   

Stran samotného zpracování filmu se, po vzoru vizí samozvaného kvarteta proroků apokalypsy, také žádné pozitivní zprávy nekonají. Nějaká skutečně tísnivá nebo napínavá atmosféra bohužel není na pořadu dne a na opravdu dramatické, dojemné, strašidelné, smutné, humorné, akční nebo emočně vypjaté momenty tady divák prakticky nenarazí. Shyamalan se po celý čas filmu nachází v režimu autopilota a příliš tomu nepomáhá ani podivné tvůrčí rozhodnutí, týkající se vedení kamery směrem k místnímu hereckému osazenstvu. Neustálé sledování tváře herců z bezprostřední blízkosti a jejich proklamace předepsaných textů přímo do kamery asi měly u diváků vyvolávat silnější pocity imerze a citové angažovanosti, ale svým inscenačním provedením působí jednak divadelně ochotnicky a jednak malinko směšně, přičemž s postupným nárůstem jejich výskytu v ději i více a více otravně. S close-up záběry se musí umět pracovat a pak mohou být ve filmu velkým přínosem, v opačném případě to dopadne jako zde (ne, další Leone se z Shyamalana fakt nestane:-)). 

Shyamalan sem tam předvede slušnou znepokojivě pozvolnou kamerovou jízdu, Bautista se očividně snaží, seč mu jeho herecké síly stačí (s podobným materiálem v ruce by pravděpodobně nesvedl nic výrazně lepšího ani někdo mnohem herecky zkušenější nebo schopnější) a retro stylizace studiového loga a úvodních titulků se docela povedla, ale to je asi tak vše. Zbytek je velký, špatný, případně ještě horší. Tentokrát to (opět) nevyšlo, nezbývá tak, než se těšit na příště a (opět) doufat, že bude štěstí ve filmové ruletě zase pro jednou stát na Shyamalanově straně.

The Pope's Exorcist

Nene, tak tohle vypadá na hodně slušnou parodii, akorát to asi nebylo účelem:-). Tlustý Crowe s legračním přízvukem a nasazeným poker facem, cheesy hlášky kam se podíváš (s přehled vede moudro o tom, že démon páchá jen to, co mu dovolí Bůh - no nekecej:-)) a k tomu tuny scén z vymítání a pokecu s démonem, které všichni viděli už miliónkrát a tady vypadají úplně stejně jako v těch miliónech filmů před tím (to fakt někdo očekává, že s tímhle tady v dnešní době ještě někoho pošlou do kolen:-)?).

Předpokládám, že nebude chybět linka, jak bude někdo někoho zase přesvědčovat o tom, že démoni skutečně existují a vymítání není jen na oko a samozřejmě se ukáže, že Crowe má s démonem společnou minulost a pekelný nezbeda si jen dával desítky let zaslouženou pauzu, než se do toho zase pořádně opře:-). Zajímalo by mě, jak a čím byl Crowe ukecán k tomu, aby vzal roli v podobném braku. Doteď jsem měl tak nějak za to, že stále ještě kope o něco vyšší ligu a podobné "gépéčka" přenechává třeba vyhořelému Gibsonovi. Asi ne, no.   

Boston Strangler

No, upoutávka sice úplně nestrhne a Fleischerovu klasiku na totéž téma bude dost těžké překonat, ale za každou poctivou, old-schoolově střiženou, dobovou kriminálku jsem rád a tohle vypadá, že by se tady snad mohlo podařit.

Minimálně atmosféru 60s se tomu daří reprodukovat docela zdařile, ta nenápadně naznačená akcentace feministické linky by mohla tohle provařené téma vítaně oživit, eRkový rating se vždycky hodí a asistující Cooper a Nivola doufám Knightley případně herecky podrží. Vyloženou pecku nečekám, ale nenápadná fajn žánrovka na jeden víkendový večer by z toho být mohla. Snad si produkující Scott vybral silnější chvilku a nesáhl s tímhle projektem úplně vedle.

Infinity Pool 5/10

Předchozí počin Possessor mne docela minul, takže jsem stran nejnovějšího kousku Cronenbergova potomka neměl stanovena předem nějaká zvlášť velká očekávání. Počáteční nedůvěra následně ještě narostla po zhlédnutí traileru, který svým stylem, jistě nikoliv náhodou, připomněl loňský návrat po dlouhých letech "spánku" samotného mistra osobně, v podobě Crimes Of The Future, který nakonec dopadl neslavně. A jak se později ukázalo, Cronenbergův (juniorův) aktuální projekt má s Cronenbergovým (seniorovým), poněkud rozpačitým, návratem ke kořenům z minulého roku mnohé společné jak po obsahové, tak po formální stránce, protože výsledkem je podobná sociologická sonda, zabalená do mysteriózního sci-fi hávu. 

Dobrou zprávou je poznání, že Cronenbergovi (juniorovi) se vedlo lépe než Cronenbergovi (seniorovi). Špatnou zprávou je poznání, že zase ne až o tolik. Filozofická otázka, zda filmový svět potřebuje dalšího mistrova napodobitele (shodou okolností z vlastní rodiny), tudíž zůstává i nadále nezodpovězená:-).   

Tak jako před rokem slavnější otec i snaživý syn před diváky předstupuje se sadou klasických "rodinných" témat, takže nechybějí všechny povinné přísady z tradičního domácího receptu jako je brutální násilí, explicitní erotika (eRkový rating je tady vytěžen skutečně na maximum), voyeurismus, satira, body fetišismus, deviace, psychedelie, tu více, tu méně abstraktní děj, nebo postupná ztráta/hledání vlastní identity. Současně s tím se pak může opřít jednak o originální premisu, slibující dost možná neobyčejný divácký zážitek a jednak o silnou hereckou sestavu. 

Titulní dvojice neúspěšného spisovatele Skarsgårda (hned několikrát během filmu mi svým vzezřením i hereckým projevem připomněl Mortensena:-)) a jeho nekritické obdivovatelky Goth (na podobně excentrické, psychopatické a afektované postavy začíná mít pomalu patent a prozatím to vypadá, že zcela po zásluze:-)), na které celý film stojí především, předvádí rozhodně skvělý výkon a i zbytek obsazení nelze než pochválit (škoda, že Coleman v roli Skarsgårdovy odcizené manželky nemá ve filmu o trochu více prostoru a totéž pak platí také pro Kretschmanna jakožto místního zkušeného zástupce zákona).

Což ovšem, bohužel, nelze konstatovat o samotném ději. Vlastně by ani tak nevadilo, že celý myšlenkový konstrukt, spočívající ve tvorbě identických klonů a jejich popravování za porušení zákona v podobě ne/úmyslného zabití, zaviněného originálem, který si tak zachrání život výměnou za nějaký ten skromný poplatek, nedává v podstatě žádný smysl, protože sice takový systém zajišťuje pravidelné štědré příspěvky do místního státního rozpočtu, ale jinak nabízí všem, kteří si to mohou dovolit, praktickou beztrestnost, nehledě na množství a závažnost spáchaných zločinů, o logicky okamžitém a zajisté raketovém nárůstu míry kriminality, které by takové legislativní nařízení vyvolalo, samozřejmě ani nemluvě. Vykonávání poprav klonů za nepochopitelné přítomnosti originálů přímo před zraky pozůstalých, kterým je tento úkon svěřen, je pak už jen vtipným bonusem na závěr. 

Samotný nápad je totiž vskutku zajímavý a nabízel Cronenbergovi (juniorovi) slušný prostor rozehrát ve filmu spousty vděčných dějových linek, tolik typických pro celoživotní tvorbu Cronenberga (seniora). Což se pohříchu téměř nestalo a potenciál zdejšího fikčního světa zůstal do značné míry nenaplněn. Výchozí situace s popravováním a klonováním je Cronenbergem využita jen jako netradiční kulisa pro tradiční historku o postupném propadu do šílenství a rozpadu osobnosti hlavní postavy (nicméně psychedelické pasáže se tady vcelku povedly), což je prostě škoda.

S konceptem praktické beztrestnosti a související ztrátou veškerých etických i sociálních zábran se zde téměř vůbec nepracuje. Jaký dopad má neexistence trestu na hlavní postavu z pohledu morálky, svědomí, nebo rozlišování dobra a zla se tady divák nedozví. Totéž pak platí pro zmíněnou tvorbu klonů stran svobody, práva na život a zkoumání otázky rozdílu mezi člověkem a vyrobeným produktem. Další zajímavá rovina vyprávění, týkající se ztráty/hledání vlastní identity v souvislosti s pochybnostmi, zda byl z identické dvojice osob usmrcen skutečně klon, nebo ne/plánovaně originál, je zde odbyta jedním stručným dialogem. Každý z těchto motivů by přitom vydal na samostatný film. Cronenberg se jim bohužel v ději nevěnuje vůbec a nebo jen okrajově.

Tudíž v případě posledního příspěvku do jeho filmografie platí pro Cronenberga (juniora) víceméně totéž, co pro Cronenberga (seniora) - parádně odehraný a premisou atraktivní, nicméně dějově ne-až-tak-úplně zábavný a především koncepčně nedopracovaný. Celkově sice nejde o vyloženě marný pokus (jakým je rodinná konkurence Crimes Of The Future), ale o vysloveně vydařený také ne. Zkrátka klasický zástupce nepřeberné řady filmů z nepopulární kategorie "promarněná příležitost".

Children Of The Corn

No, nevypadá to vyloženě hrozně (ale vyloženě skvěle taky ne), ale tvl proč proboha zase tohle? Přesně o tomhle jsem mluvil u traileru Boogeymana - neustálé adaptování jedněch a těch samých provařených klasik stále dokola a dokola. A nejen to, tohle tady má snad už deset nebo kdovíkolik dílů, tudíž mám tak nějak pocit, že na konto "dětí kukuřice" už snad bylo řečeno úplně vše, co se ještě říct dalo (a možná i nedalo:-)). Přitom King má doslova tuny skvělých historek, které se na plátno/obrazovku buď nikdy nedostaly, nebo ano, ale nestálo to za moc. Každopádně bych předem krotil veškerá očekávání, protože film je z roku 2020 a distributora si našel až teď. Což může mít spoustu pochopitelných vysvětlení a pak jedno spekulativní - nikdo to nechtěl. 

Kandahar

Pěkný, klasická butlerovka jak se sluší a patří:-). Vypadá to, že všechny povinné náležitosti jsou na svém místě a bude to opět slušné akční béčko a poctivá nízkorozpočtová zábava. Je fajn, že Butlerovi někdo stále dává šanci točit tyhle nenáročné výplachovky a sám Butler si našel místo na trhu, které mu sedí a diváci na něj slyší. Oproti třeba takovému Neesonovi, který tu šanci dostává neustále taky, ale pomalu se po kvalitativní stránce propadá do suterénu (čest všem výjimkám).

Jen v tomhle případě nevím, zda je úplně chytrý nápad jít s daným tématem do kin měsíc po Covenantovi od Ritchieho (tedy pokud se Butler s Ritchiem náhodou nedohodli na tom, že udělají v kinech double feature:-)). Výchozí premisa je sice odlišná, ale zbytek (prostředí, útěk, střelba, výbuchy, atd.) je dost podobný. Těžko soudit, zda bude publikum ochotno zhlédnout v rozestupu jednoho měsíce dvakrát skoro "to samé".   

&

Prostě další standardní butlerovka v řadě, no. Ale to není vůbec na škodu. Butler moc dobře ví, co po něm jeho fanoušci chtějí a dokáže jim to v pravidelných intervalech dodávat se všemi patřičnými náležitostmi. Na nějaké ceny to aspirovat rozhodně nebude a tržební rekordy to lámat také naprosto jistě nebude, ale na dvě hodiny to člověka slušně zabaví a Butlerovi to zase trochu pomůže přilepšit si na důchod:-). Takhle od boku bych asi tipoval, že z letošního válečně-útěkového komba Kandahar a Covenant vyhraje na body spíše Ritchie než Waugh, ale sem tam dokáže papírový outsider svého slavnějšího soupeře překvapit a zasadit mu citelný úder, tak jsem zvědavý, jak tomu bude tady.

Tetris

Uff, podle názvu jsem se bál dalšího pokusu typu Pixels, ale tohle je úplně jiná liga, totiž vlastně hra:-). Vypadá to přímo skvěle a podle traileru tam bude snad úplně všechno, co do filmu s podobnou přímočarou premisou mohli dostat a možná ještě něco navíc. Komedie, osmdesátkové retro, politický thriller, yuppie, biopic, legal drama, true story, Nintendo, americký (potažmo sovětsko-japonský) sen, párty, Yamauchi, studená válka, disco, pixel art, Gorbačov, zapomněl jsem na něco:-)?

Jak moc (případně zda vůbec) to všechno bude fungovat v samotném filmu těžko soudit, ale v upoutávce tenhle žánrový mix funguje až překvapivě parádně. Doteď šel film úplně mimo mě, ale teď si datum premiéry kroužkuju. 

The Last Of Us - Endure And Survive (Sezóna 1 - Epizoda 5) 9/10

Tak konečně se to podařilo a trvalo to jen polovinu série:-). Mazin s Druckmannem se rozhodli divákům v páté epizodě naservírovat dokonalou ukázku DNA herní předlohy se vším co k tomu patří a dokonce ještě s něčím navíc, co předem ze hry důvěrně známý příběh a postavy v něm obohatilo o další velice zajímavou vrstvu. Akční momenty, dramatické momenty, napínavé momenty, dojemné momenty, vtipné momenty, smutné momenty, přemýšlivé momenty, to vše je tady někdy ve větší a jindy pro změnu v menší míře přítomno, navíc ruku v ruce se všemi klíčovými stavebními prvky daného fikčního světa, respektive herní předlohy. 

Jak už naznačil závěr předchozího dílu, pátá epizoda se primárně věnuje setkání hlavních hrdinů Joela a Ellie s bratrskou dvojicí Henryho a Sama a jak se dalo předem očekávat s ohledem na výbornou kvalitu zpracování příslušné pasáže ve hře, o úctyhodnou škálu emocí, památné okamžiky a dechberoucí (nekompromisní) koncovku zde není nouze, právě naopak. 

Tvůrci hned v úvodu páté epizody předvedou velice chytrý tah tím, že se vyprávění vrátí v čase o nějakou dobu zpět a sleduje osudy obou bratrů ještě před tím, než se setkají s Joelem a Ellie. Tímto přirozeným způsobem tak dostává divák šanci se s oběma postavami důkladněji seznámit a postupně si k nim vybudovat nějaké citové pouto, což se následně skvěle zúročí během společného putování s Joelem a Ellie (v rámci rozhovoru v opuštěné školce o důvodech jejich pronásledování) a především pak v samotném, emocionálně silném, závěru. Kromě toho divák v této retrospektivní sekvenci zjistí, jak probíhalo uchopení moci ve městě ze strany revolučního hnutí a zejména co nepěkného následovalo poté pro všechny přeživší "na opačné straně barikády", což výmluvně demonstruje fakt, že vůbec nezáleží na tom, kdo je právě teď u moci, protože následky pro každého, kdo se aktuálně vládnoucímu režimu vzepře, budou stejně neblahé. 

Následující děj se opět nedrží striktně herní předlohy, ovšem v zásadních událostech, jakým je samozřejmě smutně tragický osud obou bratrů, které uvěřitelně zpodobnili Johnson a Woodard, je velice věrný a nadto kreativní změny, ke kterým Mazin s Druckmannem opětovně přistoupili, tady přinášejí smysluplné rozšíření fungování zdejšího fikčního světa a důmyslně prohlubují charaktery samotných postavy, ať už pocházejí ze hry nebo byly vytvořeny specificky pro účely série. Týká se to jednak sluchového postižení, kterým oproti herní předloze nově Sam trpí, což dodává jeho vztahu s Henrym i ostatními postavami, tj. Joelem a Ellie, větší dynamiku (zvýšená zranitelnost a závislost na ostatních a současně zvýšená motivace pro ostatní jej ochránit) a v případě diváků to pak vyvolává potenciálně intenzivnější pocity empatie stran jeho následného osudu a jednak charakterového pozadí, výhradně v sérii se vyskytující, vůdkyně revolučního hnutí a její, taktéž nově vypracované, historické vztahové linky s Henrym.

Tvůrcům tyto doplňující příběhové prvky dovolují v páté epizodě rozehrát spousty vděčných motivů, které patří mezi nejsilnější stránky herní předlohy. Zmíněná Henryho společná (značně pohnutá) minulost s vůdkyní revolučního hnutí výborně reflektuje ve hře častokrát řešená témata přežití za každou cenu, morální dilemata, spojená s rozlišením dobra a zla, související složité volby většího vs menšího zla a otázky viny a trestu. Vůdkyně revolučního hnutí, představená v předchozím díle, ve kterém se pyšnila působivým nástupem na scénu, zde získává zajímavé psychologické pozadí a profiluje se do mnohem komplexnější postavy, která je poháněna vpřed svými traumaty z minulosti, jistě nikoliv náhodou podobným způsobem, jakým byla zpracována postava Abby z neméně vynikajícího herního pokračování. I v tomto případě hraje hlavní roli motiv nesmiřitelné touhy po pomstě za smrt svých blízkých, navenek vydávanou za volání po spravedlnosti, která ovšem plodí jen další touhu po pomstě, respektive nekonečnou vlnu násilí. Další pozoruhodná vrstva pak spočívá v kontrastu sympatického a nevinného vzezření Lynskey, která roli ztvárnila a násilného vystupování a brutálních činů, které daná postava páchá.

V čem ovšem pátá epizoda naprosto triumfuje je akční stránka věci. Nejen, že samotná akce zaujímá téměř polovinu stopáže (a je tak svým rozsahem větší, než všechny ostatní akční sekvence v předchozích dílech dohromady), ale oproti předchozímu dílu naštěstí padá i výtka na zbytečnou umírněnost násilných výjevů, protože prostor tady dostává i explicitní brutalita (byť jde o sporadický okamžik), která k tomuto fikčnímu světu zkrátka patří. 

V minulé epizodě došlo k vítané kombinaci prostředí, ve kterém se postavy pohybují (městská zástavba s venkovskými oblastmi a volnou přírodou) a oblíbenou filmovou poučku "vše v jednom" se tvůrci rozhodli chvályhodně použít i zde, tentokrát s ohledem na řady nepřátel, se kterými se postavy na své výpravě za nadějí, záchranou a vykoupením nedobrovolně střetnou. Na diváka tak v ději čeká velkolepá bitva ústředních postav se skupinou přeživších a nakažených najednou, což je v sérii vůbec poprvé, kdy se tak děje (konečně!) a k tomu ještě v takovém měřítku. Jako by toho nebylo málo, během zmíněné bitvy se nepřehlédnutelně představí další typ nepřátel (konečně!), v tomto případě nezastavitelný druh nakažených, známý ve hře jako Bloater (škoda, že se tvůrci v sérii vzdali konceptu šíření nákazy prostřednictvím spor, souboj s ním by tak jistě byl ještě o něco zábavnější). Nenápadné pomrknutí na fanoušky herní předlohy v podobě nepostradatelné odstřelovačské pušky, kterou Joel na konci dílu nabyde, je pak už jen příjemným bonusem na závěr.

Celkově jde o parádní divácký zážitek a prozatím rozhodně nejlepší díl v sérii. Takhle to má vypadat a doufám, že podobným stylem se bude ze strany tvůrců pokračovat až do samotného (snad strhujícího) finále celé série. Na své si přijdou současně příznivci přemýšlivějšího přístupu, preferující postavy i příznivci přímočarého uchopení, preferující akci a ideálně pak obě skupiny najednou. Byť mám trochu obavu, že do konce série se už diváci něčeho takového nedočkají a akce bude příště opět upozaděna ve prospěch postav.

Mission: Impossible III

Ou nou, další nekritická óda na Abramsovu tupou kopírku kdejaké epizody (vlastně všech) Aliasu, která započala mou sveřepou nevraživost vůči mr. lens flare fanboyovi (s Lostem jsem skončil hned po první řadě, protože mi bylo naprosto jasné kam to povede … a taky že jo:-)) a která po zprznění M:I a následovného vykuchání ST (skvělé blockbustery, leč mizerné Treky) s nezměrnou silou pokračuje až dodnes:-). Co všechno je tady špatně? Je toho docela dost.

Abych jen nehejtoval, tak Hoffman je vážně super, Monaghan je hodně sympatická, akce na mostě s dronem má nápad a velké kudos trojce za to, že do série přivedla skvělého Pegga (byť tady je jen v pozici vtipného poskoka a jako postava začne fungovat až ve čtyřce), zbytek je ovšem docela slabota. Kdyby to alespoň byla chytrá a nápaditá kopírka Aliasu.

Ne, použije se lazy writing berlička v podobě MacGuffina, na čemž tahle série do té doby a naštěstí nikdy potom nestála, akorát Rambaldi se vymění za rádobyvtipný "Rabbit's Foot", snaživý techguy poskok Flinkman je jen přejmenován na Benjiho, rozpůlené finále a vložení jeho první části do úvodu filmu, protože neskutečné napětí a hektické tempo hned zpočátku filmu, je tak bombastické, že to už opět nikdy potom nikdo v sérii, a opět naštěstí, nepoužil:-) (proč asi - zbytečně to prozrazuje další děj a akorát to dává divákovi jistotu, že do dané sekvence se přítomným postavám ve filmu vůbec nic nestane, klasická předtitulkovka ala Indy a bondovky odvede naprosto stejnou službu), dějová linka je totálně triviální (chytání Hoffmana, zajetí Hoffmana, útěk Hoffmana, chytání Hoffmana, konec) a hlavní highlight, na kterém naopak celá série staví naprosto zásadně a totiž ústřední heist, je nepochopitelně odbytý jedním střihem (Hunt se dostává na střechu, bum, Hunt skáče na padáku z budovy) jakoby ve filmu byl jen do počtu (počkat, on vlastně je:-)). Asi nebude překvapením, že trojku mám na úplném chvostu žebříčku všech dílů (jo, dokonce až za dvojkou s geniálním OST a brutálně přepálenou akcí). 

Babylon 9/10

Holy (elephant) shit! Epická historická freska, extravagantní show a stylová poklona všem lidem před i za kamerou a kinematografii obecně v jednom úhledném, více než tříhodinovém, balení, na kterou se hodí označení "fan-fucking-tastic" jako máloco:-). Tak konečně to vyšlo a Chazelle mě dostal přesně tam, kam mě zajisté plánoval "uklidit" i v případě všech svých předchozích počinů, tj. na kolena. Zatímco ani u jednoho z jeho dosavadních filmů se mu to, bohužel, nepodařilo (a spadají z mého pohledu do ranku "slušná práce, ale to je tak vše" - asi bude nutné si je po letech zase zopakovat:-)), nejnovější příspěvek do jeho filmografie to zvládl s velkým přehledem. Už trailery působily hodně slibně a samotný film je dokonce ještě lepší.

Chazelle jednak hned na začátku filmu demonstrativně předvede s pomocí netradiční sloní hnědé sprchy a hned na to pak pro změnu tradiční zlaté sprchy:-), že se toho opravdu nebojí a na diváka ve filmu čeká ledacos ne-až-tak-obvyklého (případně rovnou explicitně šokujícího), co se v běžné mainstreamové produkci ani náhodou nevyskytuje a jednak hned zkraje nasazuje neuvěřitelně dynamické tempo, které dokáže držet pozoruhodně dlouho, protože děj o něco málo zpomaluje až zhruba po hodině stopáže, nicméně na standardní hollywoodské poměry jde stran kadence scén ve zbytku filmu stále o výborný výsledek. Strhující půlhodinový prolog před úvodními titulky (respektive názvem filmu) skvěle navodí příslušnou atmosféru a dál se pokračuje v téměř nezměněném tempu, což je hodno obdivu.

Herecká jména na papíře vzbuzovala předem patřičný respekt a současně naději, že minimálně po stránce obsazení bude film určitě stát za to a naštěstí se tento předpoklad beze všech pochybností potvrdil. Všichni přítomní předvádějí parádní herecké výkony, ať už ve filmu vystupují jen na pár minut (Weaving, Maguire, Jonze (jeho variace na von Sternberga je špička), Wilde, Waterston) nebo mají role většího rozsahu (Adepo, Li, Smart, Hamilton). Největší pochvala ovšem nepřekvapivě míří směrem k představitelům titulní trojice hrdinů (Robbie, Pitt, Calva), přičemž zejména Robbie jako cílevědomá nastupující hvězdička si krade podstatnou část filmu pro sebe, nicméně Pitt, který zde vystřihl dalšího velkého sympaťáka v řadě (pokolikáté už:-)?), za ní v roli zkušeného hereckého veterána není o mnoho pozadu a totéž platí pro toho třetího vzadu a totiž Calvu, který ztvárnil podnikavého a učenlivého člena štábu. 

Chazelleovi se daří naprosto přirozeným a nenuceným způsobem postihnout nepřeberné množství témat a činí tak navíc velice zábavnou a po většinu času poutavou formou. Obtížné postavení imigrantů, status hvězdy v hollywoodském systému, kariérní vzestupy, vrcholy a pády, těžkosti spojené s produkcí filmů tehdejší doby, pozlátko zlaté hollywoodské klece, rasová a sociální diskriminace, náročný přechod z němého na zvukový film, drogové a alkoholové závislosti, doprovázené depresemi, vztahy s médii a jejich nemalý vliv na ne/úspěch filmu a/nebo osud dané hvězdy, předsudky vyšší společnosti, honba za úspěchem v podobě "hollywoodského snu", šplhání po kariérním žebříčku od nejspodnějších pater námezdní otročiny až na samotný vrchol divácké popularity a finanční nezávislosti, veřejností neakceptované sexuální orientace, společenské skandály plynoucí z pokrytecké morálky (nejen) tehdejší puritánské společnosti, drsné propady až na úplné dno, ne/schopnost se přizpůsobit novým podmínkám a samozřejmě v neposlední řadě oslava filmu jako takového, upřímné vyznání lásky k filmařině, pocta všem umělcům ale i řadovým pracovníkům, pohybujícím se ve filmovém průmyslu a magické kouzlo filmu, jakožto vítaného úniku z nudné reality do světa nekonečné představivosti. To vše je zde v nějaké formě a v tu větším, tu menším množství přítomno.

Kromě toho nabízí film svým podáním strastiplného natáčení filmů v době nastupujícího zvuku i jistou populárně-naučnou rovinu. Edukace se navíc provádí velice hravým způsobem, založeným na skutečnosti, kdy se některé hvězdy němého filmu po nástupu zvuku potýkaly se zapeklitým problémem neobvyklého, případně přímo nevyhovujícího, hlasového projevu, což se na jejich dosud zářné kariéře v nemálo případech negativně podepsalo a jejich hvězda téměř ze dne na den pohasla nebo úplně zhasla. Chazelle zde taktéž krásně ukazuje, jak zásadní přelom ve filmovém průmyslu nastal s nástupem zvuku a jak obtížný krok vpřed to pro produkci filmů byl, což je skvěle ilustrováno scénou nekonečného příchodu Robbie před kameru a co je důležitější, tak také před mikrofon, během kterého jde všem přítomným o nervy a někomu dokonce o život:-). Oblíbené téma film o filmu je tady vytěženo skutečně na maximum.  

Namísto jednoho uceleného příběhu s jasným začátkem a koncem divák sleduje monumentální filmovou mozaiku zábavných, hektických, opulentních, vtipných, smutných, dramatických, dojemných, tragických a příležitostně šílených epizod, zasazených do přelomového období továrny na sny. Spojující dějová linka se při tom zaměřuje na rozmanité osudy hned několika rozličných postav a možná je to trochu na škodu. Přes více než dostatečnou stopáž filmu totiž zdaleka ne všechny postavy, bohužel, dostanou zasloužené množství prostoru, přestože jejich životní peripetie nejsou o nic méně zajímavé a zábavné. Nadstandardní stopáž jako taková není vůbec žádný problém, nicméně děj je s postupujícím časem více a více rozháraný, což kulminuje někdy v době nástupu postavy Maguirea na scénu ve třetí hodině filmu. Film s ohledem na neskutečnou životnost předchozího děje naneštěstí také postrádá výraznější emocionální katarzi, týkající se vyvrcholení příběhových linek jednotlivých postav a jejich konec se tím pádem tak trochu vytratí do ztracena.

To je však bez větších potíží vykoupeno jinými přednostmi. Po umělecké i řemeslné stránce totiž nelze filmu v podstatě nic vytknout, právě naopak. Z filmu tryská neuvěřitelná energie (famózní, adrenalinem nabitý, OST tomu samozřejmě vydatně napomáhá) i díky častému použití ruční kamery, která při dialogových scénách rychle a zběsile švenkuje z jedné postavy na druhou a obecně kamerových jízd, což dodává filmu neskutečnou gradaci, stejně tak sladění obrazu a hudby a audiovizuál celkově je přímo vynikající. Je neuvěřitelné potěšení sledovat, co se na plátně odehrává ve druhém (případně třetím) plánu za herci, vedoucími mezi sebou dialog. Chazelle se nebojí využít vypjaté a zábavně přehrávající herecké kreace (pocity údivu, hněvu, radosti), podobně jako to činili tvůrci němých filmů a přetavit je do spousty skutečně humorných momentů a dialogových přestřelek (vtipná výměna názorů mezi Robbie a Weaving s kostkou ledu k tomu, souboj Robbie s hadem a hned v závěsu její historka o králíkovi a medvědovi jsou pochopitelně pecka:-)). 

Současně Chazelle dokáže i z na papíře obyčejně působících popisů scény vykřesat emocionálně silný moment (Pittova rozlučka se světem, taneční odchod Robbie do tmy a v jistém slova smyslu také do zapomnění), přičemž rozhovor Pitta se Smart o přetrvávajícím díle a odkazu mnoha budoucím generacím, navzdory upadající kariéře a vadnoucí slávě, je jedna z nejvýmluvnějších a zároveň nejsilnějších scén v celém filmu. Chazelle se následně definitivně utrhne ze řetězu v samotném závěru, ve kterém diváky ve spektakulární psychedelické montáži seznámí s průřezovou historií slavných hollywoodských klasik a je to stejně velkolepé a skvělé jako celý film.

Chazelle tímto sepsal podobně cituplný milostný dopis svému oboru jako to učinil nedávno Spielberg svými The Fabelmans a podobně jako mistr byl rovněž "po zásluze" potrestán a jeho počin si nespravedlivě vysloužil nálepku kolosálního propadáku. Což je vskutku tristní, ovšem výjimečné dílo tady naštěstí zůstane už napořád. Bylo by to za poctivých 8/10, ale OST to u mě vytahuje na 9/10.

The Flash

Ale jo, vlastně docela slušný. Digifest se dopředu čekal, audiovizuál vypadá jako běžný DC standard, Miller je jako obvykle na facku (a byl už dávno před tím, než se ukázalo, že je na facku i v reálu), táhnout nahoru to bude (po vzoru Morrisona ve SW - který je tady taky:-) - možná malinko obtloustlý) Keaton s Elfmanem a v závěsu za ním Shannon a Affleck (proč sakra nevzali na palubu i Cavilla?) plus tuna nostalgie (předpokládám, že tak jako u Spideyho si smetanu slízne především Keaton), vlastně v podstatě všechno kromě Flashe a jeho dojemné rodinné linky, o čemž je jinak celý film:-). S ohledem na Gunnovu stopku dalším Snyderverse projektům jsem zvědavý na případnou potitulkovku, pokud nějaká bude:-). Už kvůli Keatonovi a Affleckovi doufám, že se to povede. 

&

Jo tak v tomhle zkráceném podání to funguje o poznání lépe. Z toho nádechu JL verze 1.5 (počkat, 1.5 byla vlastně ZSJL, takže asi 1.9:-)) mám trochu obavu (doufám, že v tom nebude Keaton jen do počtu, aby jej mohli plácnout do traileru, ale dostane pořádný prostor a naopak u low level verze Supermana čím méně prostoru bude mít, tím asi lépe:-)), u Millera bude třeba zatnout zuby a digifest to bude nejspíš masivní, ale prostě Keaton a Affleck znovu v netopýřím kostýmu a navíc v jednom filmu plus bonus k tomu - netočí to Snyder:-). Kéž ohlasy z testovaček nekecaly a povedlo se to.  

&

Ne, fakt se letos netěším zrovna na někoho jako je Miller:-), ten je u mě někde na periferii zájmu za skutečnými želízky v ohni (Cruise, Ford, Reeves, Nolan, Villeneuve, Scott, Mann), nicméně Keaton mě zajímá docela hodně a testovačky údajně dopadly dobře, takže se ještě uvidí, co a jak.

Do kina mě dostanou jedině slušné ohlasy, protože Flash je mi ukradený, Supergirl totéž, o Millerovi se nemá cenu ani bavit:-) a digibordel tam podle trailerů bude ve větším než malém množství. Nějak nemám potřebu v kině jen kvůli případně skvělému Keatonovi protrpět případně mizerný zbytek. Pokud zbytek mizerný nebude, ale skvělý taky ne, tak to u mě bude hodně záviset na momentální náladě a volném času.  

&

Trailer funguje hodně slušně, ale samotný film bude asi hodně velké zážitkové cvičení směrem nahoru a dolů (a možná zase zpátky). Miller je prostě na přes držku skoro v každém záběru, což je docela problém u hlavní postavy a ještě k tomu pokud je ve filmu krát dva:-) a Supergirl působí jako totální deus ex machina (zajímá mě, jak smysluplně vysvětlí absenci Supermana v ději) lomeno postava jen do počtu typu ten bubák na konci Batman v Superman. Na druhou stranu Keaton, Shannon, tuna nostalgie a snad i Affleck (mám takový dojem, že se ve filmu zase tak moc neohřeje) to, doufám, budou táhnout zase slušně nahoru.

Fakt jsem tady zvědavý, zda Keaton, Shannon, Affleck a nostalgie dokážou přece jen "přebít" zoufalce Millera, nudnou Supergirl a masivní digibordel nebo WB celou dobu mocně klame tělem a dopadne to jako v poslední době obvykle (tj. neslavně).

&

No, tak tohle je vskutku jiná liga. Materiál pro skutečné fajnšmekry, jen co je pravda a ten typicky japonský overhype komentář tomu dodává ještě větší grády:-). Nevidět mezinárodní trailery, tak raději počkám, až po premiéře někdo nahodí na wiki synopsi a vystačím si jen s ní, protože tenhle trailer smrdí Justice League verze dva nula fakt řádně.

Nezbývá, než doufat, že Keaton a spol. dokážou digitální peklo (které ve filmu bude nepochybně přítomno) dostatečně účinně naředit a věřit, že se jim podaří nějak "neutralizovat" i Millera. Jinak to asi bude velký, špatný, no.

&

V tomhle traileru mně Miller leze na nervy jen v každém druhém záběru, v těch předchozích to bylo non-stop, takže jistého pokroku bylo dosaženo:-).

Pořád ovšem platí, že do kina mě táhne Keaton s Affleckem (bylo by super, kdyby měli ve filmu nějakou společnou scénu, ale to bych asi chtěl moc) a za nimi Shannon, zatímco Millera (a digibordel plus Supergirl) půjdu hlavně "přežít", ale třeba mě příjemně překvapí. Aby nakonec vysmívaný Flash nebyl (o něco) lepším filmem než veleočekávaný Indy:-).

&

Já jen doufám, že Keaton a ideálně i Shannon budou mít ve filmu dostatek prostoru (podobně jako měli hostující pavouci v NWH) a neukážou se jen na čtvrt hodiny někdy na konci (u Supergirl by mi to naopak vůbec nevadilo:-)), protože jejich přítomnost ve filmu je jediný důvod, proč jsem ochoten - za předpokladu příznivých ohlasů - to vidět v kině a nepočkat ten měsíc až dva, než to hodí na stream (kde bude po ruce vítaná možnost Millera "zkrotit" rychloposuvem:-)).

Plane 6/10

Neoficiální král akčních béček za pár korun Neeson má v kolonce pro napínavou nízkonákladovou žánrovku, situovanou na palubu linkového letadla, už nějakou dobu vyplněnou poznámku "absolvováno", takže nastal nejvyšší čas, aby se do oblak v rámci akčních béček za pár korun vydal rovněž neoficiální korunní princ Butler a srovnal tak se svým seniornějším kolegou vzájemné skóre:-). A srovnal jej více než slušným způsobem, protože zatímco Neeson při zachraňování posádky a cestujících zůstal zbaběle sedět v turistické třídě a navíc zápolil jen s párem šílenců, Butler tady odvážně usedl rovnou za knipl a kromě povětrnostních podmínek čelí při záchranně veškerého osazenstva letadla celé bandě povstalců, občasně si vydělávajících na živobytí únosy nebohých turistů. 

Premisa si žádala pokud možno skutečné letadlo a natáčení na skutečných a k tomu atraktivních lokacích, což se při skromném rozpočtu muselo na výsledné podobě filmu nějakým způsobem podepsat a také že ano. Peněz neměli tvůrci příliš nazbyt a (pokud se pomine vlastní letadlo a odpovídající prostředí) je to bohužel poznat. Od castingu (až na Butlera jsou všichni ostatní jedna velká neznámá), přes lokace (kterých je nemnoho a navíc, vzhledem k zasazení děje, vypadají všechny stejně) a měřítko (stran exteriérových záběrů na letadlo ve vzduchu je splněno jen nejnutnější minimum, při nebezpečném přistání se nic moc dramatického nestane (tedy kromě toho, že v jednu chvíli se letadlo řítí vstříc konci ranveje a ve zlomku sekundy zastavuje na pětníku:-)) a na nějaké výbuchy nebo spektakulární destrukci čehokoliv může divák rovnou zapomenout), až po samotnou akci (které je taktéž nemnoho a svým provedením jde, až na jednu světlou výjimku, o takový neurážející standard podobných filmů).

Na druhou stranu hlavní postava a její nedobrovolný pomocník se v dané situaci chovají vcelku pragmaticky a racionálně (pochopitelně na filmové poměry), s čímž souvisí fakt, že Butler zde nevystupuje v roli dalšího neporazitelného hrdiny v řadě (právě naopak) a tuto civilnější polohu zvládá s přehledem, děj se příležitostně dokáže stočit předem ne vyloženě očekávatelným směrem a potenciálně tak diváka při sledování filmu dovede překvapit, místní povstalecká skupinka vystupuje vůči posádce i cestujícím vítaně nekompromisně, praktická ukázka, jaký dopad má na člověka zásah z velkorážní odstřelovačky určené pro ničení techniky, rovněž potěší, zmiňovaná výjimka na poli akčních sekvencí v podobě drsné hand to hand bitky snímané z ruky je hodně povedená (škoda, že takových vychytávek není ve filmu více) a obecně na první pohled patrná snaha tvůrců o přízemní přístup a realistické pojetí (byť vynucená produkčními omezeními) chvályhodně přidává snímku na uvěřitelnosti. Celkově se tak jedná o slušný příspěvek do žánru a další poctivý zářez do Butlerovy filmografie. 

Air

Hmm, tak čekal bych, že Affleck s Damonem budou chtít svou Artists Equity vykopnout nějakou diváckou nebo artovou peckou, aby bylo hned zpočátku jasno v tom, jak se budou pod novým labelem profilovat, ale trailer tedy jede dost na volnoběh. Na popcornovku to nepůsobí dostatečně zábavně, na festivalovku/oscarovku dostatečně vážně/dramaticky a vybrané téma je z ranku "ok, co tam máš dál?". Daný sport a móda (natož kombinace) jde dost mimo mně, takže chytit se tady můžu asi jen toho, že se oblíbená dvojka dala znovu dohromady a zbytek třeba příjemně překvapí. A nebo taky ne:-). 

&

Tak že by přece jen první zářez Artists Equity byla pecka a cenolapka? Z traileru mi to tak úplně nepřišlo a zvolené téma taky není tak úplně můj šálek kávy. Na druhou stranu když může být pecka film o založení sociální sítě, tak vlastně proč by nemohl být také film o sportovních botách, že:-)? Affleck i Damon si nějaký divácký hit rozhodně zaslouží (když už to nevyšlo s parádním TLD, který studio dobrovolně a nepochopitelně samo potopilo), tak snad to tady klapne jak kvalitativně, tak finančně a jejich produkční společnost se na trhu pořádně uvede.  

Luther: The Fallen Sun

Vypadá to skvěle a Elba je v podobných rolích drsňáků jako doma plus stejně tak Serkis v rolích slizkých záporáků:-). Ze seriálu jsem bohužel neviděl ani minutu a v podobných případech u filmových pokračování je to obvykle dost velký handicap, jak jsem v poslední době zjistil při sledování The Many Saints of Newark nebo Ray Donovan: The Movie, kde jsem se tedy slušně ztrácel a na výsledném diváckém zážitku se to podepsalo. Pokud tady jde o standalone story bez hlubšího provázání na seriálové epizody, tak se mrknu moc rád. Pokud ne, tak to asi nemá moc cenu (před nakoukáním seriálu).

The Last Of Us - Please Hold My Hand (Sezóna 1 - Epizoda 4) 8/10

Po neplánované "vzpomínkové" zastávce na cestě v minulém díle představuje čtvrtá epizoda návrat zpět do zajetých kolejí v podobě opětovného sledování strastiplného putování ústřední nesourodé dvojice skrze zdejší nehostinný svět (což je, přes kvality třetí epizody, rozhodně pozitivní zpráva), ovšem i tentokrát došlo ze strany Mazina a Druckmanna k určité změně perspektivy, byť ne tak zásadní jako v předchozím díle a oba tvůrci zde odhalují divákům další příběhovou vrstvu, týkající se jak jednání samotných postav, tak fungování prostředí, ve kterém se pohybují. 

Každý dosavadní díl se prozatím soustředí na něco trochu jiného a díky tomu mají diváci příležitost si z jednotlivých epizod pokaždé odnést tu více, tu méně odlišný divácký zážitek stran vykreslení daného fikčního světa. Po ustanovující úvodní epizodě s představením charakterů přišlo na řadu smrtelně nebezpečné setkání s nakaženými (prostřednictvím ve hře obávaného clickera), v následujícím díle diváci dostali neobvyklý vhled na nelehké osudy vedlejších postav a v nejnovější epizodě se hlavní postavy střetávají s dalším nebezpečím v tomto světě, které není o nic méně smrtelné (právě naopak) a totiž s ostatními přeživšími. 

Podstatná část čtvrté epizody se tentokrát věnuje vážnému tématu (nutného vs zbytečného) násilí a jeho negativního dopadu na lidskou (dětskou) psychiku. Dialogové výměny mezi Pascalem a Ramsey, týkající se ne-až-tak-příjemných zážitků z minulosti obou postav stran jejich násilného chování vůči svému okolí, výborně ilustrují jednu z nejsilnějších stránek hry, která se snažila vykreslit všechny (přeživší) postavy nikoliv jen tradičně prvoplánově na úrovni jednoznačné dobro vs absolutní zlo, ale nezvykle komplexně s cílem předat hráči tezi, že v tomto světě vůbec nejde o to, kdo co komu násilného ne/provedl a proč, ale jen o jednu jedinou věc - přežít a to za jakoukoliv cenu, přičemž ona cena závisí na úhlu pohledu. Tento motiv prostupuje celou hrou (o to více pak v neméně zdařilém herním pokračování) a Mazinovi s Druckmannem se jej podařilo do čtvrté epizody s pomocí několika rozhovorů a intenzivní akční scény věrně přenést. 

Prozatím poslední díl tak názorně dokazuje klasické žánrové pravidlo ze všech post-apokalyptických akčních/hororových filmů/sérií, tj. ať už se v daném fikčním světě bojuje s jakýmkoliv nezastavitelným (nadpřirozeným) zlem, nakonec to vůbec nejhorší jsou vždy jen samotní (přeživší) lidé, což zde výmluvně demonstruje na scénu nově nastupující postava vůdkyně revolučního hnutí, která byla Mazinem a Druckmannem vytvořena specificky pro potřeby série.

Čtvrtá epizoda se kromě toho soustředí na pokračující vývoj vzájemného vztahu ústřední dvojice a další poodhalení minulosti obou postav. V průběhu děje tak divák sleduje, jak se postupně dále proměňuje Joelův, původně zcela neosobní, postoj k Ellie, který sice sám, směrem k ní, popisuje jako stále vysloveně účelový a Ellie staví do role pouhého "zavazadla", které je potřeba bezpečně přepravit z jednoho bodu do druhého, ovšem čím více času Joel s Ellie tráví, tím více začíná být zřejmé, že svůj přístup Joel přehodnocuje a pomalu, ale jistě se z něj opět stává starostlivá otcovská figura, jakou v minulosti, do úmrtí své vlastní dcery při nástupu pandemie, byl. To vše funguje především zásluhou Pascala a Ramsey, jejichž herecký projev je nadále skvělý (a snad to tak zůstane až do konce série).

Zatímco v první a druhé epizodě hrála prim městská zástavba a ve třetí epizodě pro změnu došlo na venkov a divokou přírodu, tentokrát se diváci dočkají oblíbené formulky "to nejlepší z obou světů" a děj tak zavede obě hlavní postavy zprvu jak na otevřené pláně a do lesů, tak později také do ulic, budov a sklepení. Ztvárnění post-apokalyptického prostředí je s každou další epizodou čím dál tím lepší, přičemž panoramatická sekvence osamělé projížďky autem zpustošenou krajinou a následně stejně zchátralou městkou aglomerací v této epizodě je po stránce atmosféry a výpravy naprosto vynikající a v tomto ohledu dává znovu vzpomenout na neuvěřitelnou podobnost série s herní předlohou.

Akční sekvence jsou sice i zde z pohledu rozsahu i stopáže relativně skromné, ale tak jako ve druhé epizodě jsou podány nadmíru vydařenou a realisticky působící formou. Škoda jen, že všudypřítomné násilí není v tomto případě ukázáno přímo na kameru, což považuji za jistý krok zpět oproti herní předloze, ve které se i tento prvek spolupodílel na celkové síle hráčova zážitku. Nicméně nenápadná narážka na dalšího obávaného nepřítele ze hry z řad nakažených ve sklepě parádně nalákala na příští události, tak snad projeví tvůrci v nadcházejících dílech trochu větší odvahu alespoň v rámci střetů přeživších s nakaženými.

V souhrnu se opět jedná o vydařenou epizodu, která si nadále udržuje kvalitativně nadprůměrný standard nastolený všemi předchozími díly a dále prohlubuje vztahy mezi jednotlivými postavami a uvěřitelnost zdejšího světa. Na další retrospektivní scény, týkající se samotných počátků pandemie, sice bohužel nedošlo, ale možná se něčeho zajímavého z minulosti znovu dočkáme hned v příštím díle, ve kterém dojde na představení, z herní předlohy známé, bratrské dvojice Henryho a Sama, se kterou se v úplném závěru čtvrté epizody Joel a Ellie setkali. 

Black Panther: Wakanda Forever 6/10

Marvelu se v prozatím poslední fázi MCU příliš nedaří navázat na kvalitativní úspěch, který sklidil s předchozí řadou filmů, zakončenou famózním kvalitativním i finančním "dvojitým zásahem" v podobě Infinity War a Endgame a výmluvným dokladem tohoto smutného konstatování je fakt, že zdaleka nejúspěšnějším filmem aktuální fáze jak po finanční, tak především po kvalitativní stránce je tak trochu "zahraniční import" No Way Home, na jehož produkci se spolupodílí konkurenční Sony. Na poli výhradně vlastních projektů Marvel přešlapuje v podstatě celou fázi na místě (případně se vrací o několik kroků vzad:-)) a byť je potřeba uznat, že se nebojí riskovat a jednotlivé projekty se pokouší nejrůznějšími způsoby (žánrově, koncepčně, stylově) odlišit, prakticky všechny filmy v rámci této fáze dopadají stran výsledného diváckého zážitku úplně stejně (tj. neslavně), respektive čím odvážnější tvůrčí experiment, tím zpravidla kvalitativně hůře. Pokračování miliardového hitu o kočkovité šelmě zahalené v černém na tom, bohužel, nic nezmění, protože i tentokrát je nejnovější příspěvek od Marvelu typickým zástupcem probíhající (značně rozpačité) MCU fáze, který sice neurazí, ale ani nijak zvlášť nenadchne.

Je pravda, že Coogler (potažmo Marvel) se tady ocitl v nezáviděníhodné pozici a v jeho prospěch hovoří jisté polehčující okolnosti v tom, že náhlým tragickým úmrtím Bosemana, jakožto titulního hrdiny jedničky, se mu celý připravovaný koncept pro dvojku nevyhnutelně rozpadl před očima jako domeček z karet a startovací podmínky pro pokračování tak musely být nuceně změněny. Za normálních okolností by diváci zajisté dostali klasickou dvojku, která by plynule navazovala na originál, aniž by se při tom zdržovala opakovaným profilováním charakteru hlavní postavy a opětovným rozestavováním jednotlivých figurek na šachovnici a to vše za doprovodu tradičního hesla všech pokračování, tj. větší, dražší, akčnější a jak je v dnešní době neblahým zvykem i delší. Bez Bosemana k dispozici nezbylo Cooglerovi nic jiného, než se vydat stejnou cestou jako v případě předchozího filmu a zopakovat si tak příběhový origin (staro)nové postavy, navíc s nelehkým dilematem, která dosavadní postava se v ději nově zhostí role mýtického ochránce Wakandy, k tomu a současně také dále pokračovat v rozehraných událostech jak z původního filmu, tak z ostatních počinů v rámci končící/nastupující MCU fáze, protože "show must go on".

Všechny uvedené starosti si mohl Coogler (potažmo Marvel) ušetřit prostým přeobsazením titulní role (s čímž v minulosti neměl žádný problém, viz Norton vs Ruffalo, případně ve vedlejší roli Howard vs Cheadle), ovšem z úcty k Bosemanovi tak nakonec neučinil a po zhlédnutí filmu musím konstatovat, že to možná provést měl, protože film trpí na nevýraznou hlavní postavu (jak hereckým podáním, tak příběhovým uchopením) a na nezajímavou dějovou linku, která k ustanovení dané figury do pozice Bosemanova nástupce vede, přičemž obě tvůrčí rozhodnutí, kdo konkrétně a za jakých okolností oblékne nový kočičí kostým, už nepochybně padají na Cooglerovu hlavu.

Nedotaženost filmu začíná už prologem, ve kterém se Wright pokusí nemocného a umírajícího Bosemana zachránit, což se jí pochopitelně nezdaří a tento neúspěch se má, podle všeho, následně přetavit v trauma hlavní postavy, se kterým se v dalším průběhu vyprávění bude ze strany tvůrců patřičným způsobem pracovat. To se ovšem ve zbytku děje prakticky nestane a kdyby celý prolog ve filmu vůbec nebyl, tak by to ve výsledku vyšlo téměř nastejno (respektive ušetřilo by to pár minut stopáže). Co je důležitější, podstatnou část stopáže není moc jasné, kdo se oním maskovaným superhrdinou vlastně stane a divák musí přečkat dvě hodiny čistého času (!), než je mu tato, vcelku zásadní, informace ze strany tvůrců sdělena a hlavní postava se divákům předvede v celé své kráse, tj. v nové verzi kostýmu (který je vzhledově nic moc) a především v akci (která je tady takový obvyklý standard na poli podobných komiksovek). O tom, že se tak její vystoupení v celém filmu smrskne na účast v jedné "digifest" potyčce dvou soupeřících armád a poté už jen ve finálním mano a mano souboji s hlavním záporákem, ani nemluvě. Marvel už dlouhou dobu ve svých filmech bojuje se syndromem "máme postavy, kterým se nemůže nic stát (protože s nimi počítáme i do budoucna) a při tom děj, ve kterém se svádí bitvy o osud světa/vesmíru/alternativních realit" a bojuje s ním samozřejmě i zde (jak to na konci příběhu dopadne s hlavním záporákem je tudíž jasné ještě před tím, než se poprvé objeví na scéně).

Navíc Wright v hlavní roli na to, utáhnout velký komiksový blockbuster, herecky/charismatem prostě nemá a je ve filmu zastíněna v podstatě všemi ostatními kolegy okolo, od Bassett, přes Gurira (která imho z celého obsazení vychází nejlépe), po Dukea, i ten Jordan v pár minutovém cameu (škoda, že v ději nedostal více prostoru) podává přesvědčivější výkon než ona. Huerta jako hlavní záporák je hodně slušný a to navzdory nepostradatelnému "leteckému" vybavení z komiksové předlohy, což možná působí jakž takž obstojně na papíře, ovšem ve filmu to vypadá docela směšně. Freeman je zde vysloveně jen do počtu a nová posila v podobě Thorne na tom není o moc lépe, nicméně hlavní úkol, a totiž představit postavu publiku a k tomu v nějakém slušivém železo-mužském kostýmu (který je vzhledově nic moc), byl splněn, takže více se asi očekávat ani nedalo.

Coogler to nijak výrazně nezachraňuje ani po řemeslné stránce. Štědrý rozpočet na filmu příliš poznat není, Coogler zato nešetří s velevýznamnými slow-mo záběry, jejichž nepatřičnost až otravnost dosahují pomalu, ale jistě mezních hodnot a v neposlední řadě jsem u (nepůvodní části) OST už dlouho neměl takový pocit, že doprovodné songy tak silně nekorespondují k ději a totálně vytrhávají diváka z koncentrace/narušují celkovou atmosféru filmu, jako právě zde. Na druhou stranu tempo je, přes nadměrnou stopáž, relativně slušné, nějaké povedené scény (bitka na mostě, podvodní sekvence) se tady také najdou, s Bosemanovým odkazem se pracuje citlivě (vzpomínkové logo Marvelu připomínající jeho památku skrze scény z předchozích vystoupení Bosemana v MCU je možná to nejlepší na celém filmu:-)), hlavní záporák je docela fajn a potitulkovka naznačuje potenciálně zajímavý vývoj nadcházejících událostí, takže celkově jde o obstojný divácký zážitek.

Armour Of God

Přiznám se, že já mám o malinký kousek raději dvojku (když to má být ta správná dobrodružná jízda s hledáním nějakého artefaktu/pokladu ve stylu jistého nejmenovaného profesora, který se nezastaví před ničím (pokud to nejsou zrovna hadi:-)), tak tam prostě musí být nacisti a jejich tajná základna, no:-)), ale bez jedničky by možná žádná dvojka vůbec nebyla a kromě toho jednak jestli něco z té nemalé záplavy napodobitelů, která se vyrojila po premiéře Spielbergovy/Lucasovy klasiky, stojí opravdu za to, tak rozhodně tady tenhle dvoudílný příspěvek z HK (trojka se samozřejmě nepočítá a fakt, že jsem stran "jediné správné" HK produkce striktní fundamentalista, pro kterého končí kalendář rokem 1997, s tím nemá vůbec nic společného:-)) a jednak oba díly spadají, alespoň za mně, mezi top pětku nejlepších mistrových kusů vůbec (nebo minimálně z té pozdější fáze kariéry, kde se "pan tělo z gumy" přeorientoval z historických filmů na ty ze současnosti) a patří tak k povinnému filmovému vzdělání všech fanoušků akčního žánru, takže i stran jedničky jde o zcela zasloužený zápis do filmové historie.

Jinak všechny mistrovy nezbytnosti (zběsilé tempo, šílené akční kousky, specifický humor a potenciálně smrtelné nehody při kaskadérských hrátkách, k tomu exotické lokace a sympatický doprovod v podobě slabšího pohlaví) jsou tady samozřejmě přítomny v míře větší než nadměrné, tudíž slovy klasika je všechno tak jak má být:-). Při sledování všech mistrových filmů jsem vždycky přemýšlel nad tím, co ve svých nejlepších letech mohl divákům předvést, kdyby měl na své filmy stejné prachy jako měli lidi v Hollywoodu a současně si nad filmy udržel tvůrčí kontrolu jakou měl v HK, když v takových skromných podmínkách (mnohdy skoro nebo doslova "na koleně") dokázal produkovat takové pecky a tenhle film (spolu s pokračováním) mi to pokaždé připomene. 

You People 4/10

Na papíře to nevypadalo vůbec špatně - provařená černo-bílá premisa po vzoru klasiky z 60s Guess Who's Coming to Dinner, ještě k tomu "vylepšená" o slibný náboženský prvek, jehož situačně komický potenciál je značný, před kamerou se vedle sebe postavily dlouholeté komediální jistoty v podobě Hilla a Murphyho (přičemž nelze opomenout také Duchovnyho), tudíž o spoustu nekorektního humoru a trefnou satiru na současnou sociálně-spravedlivou společnost neměla být nouze a za kamerou (respektive psacím stolem) režijního debutanta Barrise jistil režijní skoro-debutant Hill, jehož pár let stará autorská prvotina se docela povedla, takže šance na zábavnou romcom žánrovku tady rozhodně byla. Namísto pobaveného úsměvu (natož upřímného smíchu) ovšem film u diváků (jako už poněkolikáté) tak akorát vyvolá polemiku nad nezvládnutou/absentující dramaturgií panující v Netflixu, protože výsledkem je nudná, nevtipná, zdlouhavá a šablonovitá žánrová marnost, místy přecházející až v zoufale bolestivou křeč. 

Hill zde předvádí svou tradiční charakterovou škatulku, ovšem v mnohem méně vtipné, sarkastické, vulgární a sexistické verzi, než je u něj obvyklé, což je zklamání. S London navíc mezi sebou nemají v podstatě žádnou chemii a jejich partnerský vztah ve filmu působí, že existuje jen proto, že to tak stálo ve scénáři. Zatímco třeba v Knocked Up se tomu, jak se názorově/hodnotově/společensky nesourodá dvojice dá dohromady, věnuje skutečně významná část stopáže, tady po prvotním setkání následuje střih "o půl roku později" a prakticky až do konce filmu se divák nedočká smysluplného vysvětlení, proč jsou ti dva vůbec/stále spolu. Korunu tomu pak dává "povinné" usmiřovací finále, ve kterém si, štěstí potomkům nepřející, rodiče dojemně uvědomí svou chybu a přestanou svým ratolestem stát v cestě, přicházející stejně nečekaně a nevěrohodně, jako celá ve filmu popisovaná romance. A co hůře, Murphy je při vzpomínce na všechny jeho stand-up výstupy u takto, na jakékoliv vtipné situace, vděčného tématu proklatě nevyužit a Duchovny je zde, bohužel, vysloveně už jen do počtu. Fakt, že veškeré rasové/náboženské/genderové rádoby vtipné konfrontace ve filmu spadají do kategorie bezzubé/odbyté/směšné/trapné v čele s klíčovou scénou v podobných žánrovkách a totiž s rodičovskou seznamovačkou při obědě/večeři, je pak už jen smutnou vizitkou všech zúčastněných. Zkrátka viděno a obratem zapomenuto:-(.

P.S. Pokud někoho zajímá uvedené téma (romantická dvojice vs rodiče vs nejrůznější předsudky), tak udělá nesrovnatelně lépe, pokud ty zdejší dvě hodiny čistého času stráví opakovaným sledováním legendární obědové scénky Hill vs Ice Cube v 22 Jump Street (s neméně legendárním kancelářským dodatkem k tomu), která je vtipností, načasováním, dialogy i hereckými výkony úplně někde jinde, než tenhle streamovací nedodělek.

The Last Of Us - Long Long Time (Sezóna 1 - Epizoda 3) 8/10

V rámci série sice naprosto nepodstatný/nadbytečný epizodní filler, který (jak už to tak u typických fillerů obvykle bývá:-)) jen navyšuje celkovou stopáž, aniž by vlastní děj jakkoliv posunul vpřed, ovšem po stránce emocionálního zásahu a síly diváckého zážitku jeden z nejlepších fillerů v sériích obecně, pokud ne přímo ten úplně nejlepší. Kdo by to byl předem tušil, že se něčeho podobného diváci dočkají zrovna ve videoherní adaptaci, která staví především na nelítostném a nerovném boji s nakaženými a ostatními přeživšími v post-apokalyptickém prostředí. Nicméně i přes vysoké kvality, kterými třetí epizoda rozhodně disponuje, je potřeba mít na paměti, že jde stále jen o filler, který skutečně podstatným událostem v sérii jen zbytečně umenšuje, už tak omezený, devítidílný prostor. 

Už před premiérou první epizody se proslýchalo, že oproti herní předloze nebude série klást až tak moc silný důraz na akční stránku věci ve prospěch soustředění se na jednotlivé postavy a budování vztahů mezi nimi a obecně na dramatický aspekt celého vyprávění spíše z hereckého hlediska, než z toho fyzického (s ohledem na angažování Mazina a jeho předchozí počin Chernobyl se to dalo tak trochu předem očekávat), současně s tím také v sérii dojde k rozvedení některých dějových linek nad rámec herní předlohy (epizodický formát je k tomu více než vhodný) a k přepracování určitých příběhových prvků (vcelku logicky, protože to co funguje příslušným způsobem ve hře, pochopitelně nemusí fungovat stejně adekvátně v sérii), což s sebou pro vybranou skupinu diváků, důvěrně znalých předlohy, nevyhnutelně přinese nějaké ty kontroverze, případně rovnou negativa.

Pokud se pomine fungování zdejšího fikčního světa stran způsobu, jakým se houbová nákaza šíří mezi obyvatelstvem (lidské kousnutí namísto houbových spor) a řada retrospektivních sekvencí, poodhalujících samotné počátky pandemie (na které dojde i tentokrát, byť nově jen formou mluveného slova), tak se Mazin s Druckmannem ve třetí epizodě poprvé skutečně výrazně (pro někoho možná až zásadně) odklánějí od herní předlohy (respektive příběhu) a pouští se tady v rámci série na dosud neprobádané území, což je na jednu stranu obdivuhodné a na druhou stranu až-tak-úplně-nikoliv. Zatímco totiž ve hře se Joel a Ellie při svém strastiplném putování setkávají pouze s paranoiou/osamělostí trpícím Billem, který je svým nevypočitatelným chováním donutí se poprvé semknout, přičemž osud zesnulého Franka zůstává jak pro ně, tak pro hráče tajemstvím, zde se podstatná část vyprávění věnuje svéráznému soužití Billa a Franka v průběhu věků v melancholicko-romanticky-tragickém podání, aniž by se s nimi Joel s Ellie vůbec potkali, tudíž na jejich vzájemný vztah nemá tato zastávka na cestě žádný vliv, o dramatických a divácky vděčných událostech, spojených s uvedeným setkáním ve hře, které zde pak logicky absentují, ani nemluvě.  

Nicméně přes fakt, že se třetí epizoda dějově vydala ve velké míře trochu nečekaným směrem, tvůrci nezapomínají divákům připomenout, že se stále pohybujeme ve fanoušky důvěrně známém světě, hned několika příběhovými prvky, zrcadlícími herní předobraz. Po zpustošené městské zástavbě se konečně dostáváme do volné přírody a na stejně chátrající venkov. Zdejší post-apokalyptická iluze je nadále vynikající a je vzrušující s každou novou epizodou odhalovat další a další výmluvná svědectví o konci lidské civilizace. Motiv, pokud možno opatrného, průzkumu prostředí s cílem najít/získat nějaké zásoby/vybavení a zejména munici (což nejednou skončí střetem s nakaženými/přeživšími) představuje ve hře důležitou součást hratelnosti a zde se jej povedlo zdařile přenést na obrazovku. Scéna s nakaženým, uvězněným ve sklepě, pak pěkně demonstruje, že byť je Ellie ve své podstatě stále dítě, pokud to situace vyžaduje, dokáže být stejně chladnokrevná a nemilosrdná, jako v tomto světě musí být všichni, kteří hodlají přežít. 

Prim ve třetí epizodě ovšem hrají příběhové peripetie partnerské dvojice Billa a Franka a přestože jde pro fanoušky hry o neplánovanou a nutno přiznat i nevyžádanou odbočku, z pohledu celkového zpracování a diváckého zážitku, který divákům doručuje, funguje tahle nevšední post-apokalyptická love story výborně. Nepochybnou zásluhu na tom mají hostující Offerman a Bartlett, jejichž civilní herecké výkony napomáhají tvůrcům představit divákům malinko odlišný, ovšem neméně pozoruhodný a poutavý, náhled na celosvětovou pandemií zdevastovaný svět. Některé pasáže jsou až nečekaně dojemné (celá sekvence "poslední den v životě"), jiné naopak vtipné (setkání s Joelem a Tess - fajn nápad, jak Torv nakrátko vrátit zpět na scénu), nebo napínavé (noční přepadení opevněného obydlí skupinou přeživších), přičemž závěrečná atmosférická scéna s titulním songem, vracející příběhovou linku série zpět k událostem známým ze hry, dává celé Billově a Frankově společné životní cestě hořkosladkou tečku. 

Celkově se třetí epizodou hezky ukázalo, že se Mazin a Druckmann i v rámci tak populárního (publikum) a prioritního (studio) projektu nebojí stran vyprávění a použitých motivů experimentovat a přes relativní přímočarost předlohy jsou schopni přijít s kreativními způsoby, jak diváka v sérii ne/příjemně potěšit/překvapit. Podařilo se a je to zajímavá zkušenost, ale příště už by bylo záhodno se opět soustředit na to podstatné, čím se tato značka na herním poli proslavila.

The Covenant

Hmm, Ritchie tentokrát hodně na vážno a možná i nějaká ta slzička ukápne:-). Sice to vypadá dost obyčejně a Ritchieho bych tady na první dobrou nehledal, ale zase je fajn, že nejede všechny projekty jako přes kopírák a chápe, že každá látka si žádá jiný přístup.

Jen doufám, že to pojme alespoň trochu netradičně, protože premisa se zachraňováním překladatele, na kterého se při odsunu vykašlali, zní buď hodně zábavně ve stylu akčních béček, nebo hodně dramaticky ve stylu válečných wannabe oscarovek a trailer to tak trochu zkouší na obě strany, což se dost těžko balancuje, aby ve filmu obě složky správně fungovaly.

The Boogeyman

To by bylo, aby i letos v kinech Kinga nebylo:-). Konečně z mistrovy obsáhlé knihovny někdo vytáhl zase něco méně známého, namísto neustálého adaptování provařených klasik. Bubák v baráku versus dítě je sice premisa, která ve filmech byla už kdoví kolikrát, ale vypadá to více než slibně a některé pasáže v traileru imho dávají vzpomenout na nejlepší Wanoviny (jedničky & dvojky Insidious & The Conjuring). Pokud bude ve filmu víc takových kamerových hrátek jako ta s postelí, tak by to mohla být navíc i slušně stylová žánrovka.

Testovačky u Foxů dopadly až tak pozitivně, že původně pro stream určený film nakonec putuje do kin (s Prey to nevyšlo, ještěže alespoň tady jo) a podle traileru to prozatím vypadá, že zaslouženě, tak snad to klapne a Boogeyman odvede svou práci hodně důrazně a hodně důkladně:-).  

&

Stylová pozvánka na strašidelnou párty k bubákovi domů, jen co je pravda:-). Vypadá to pořád velice nadějně a sice to spolu nemá nic společného, ale kdyby to nakonec dopadlo ve stylu prvních dvou dílů Insidious & The Conjuring, vůbec bych se nezlobil. Některé scény svou náladou a nasvícením na mě působí, jakoby vypadly přímo odtamtud, což je snad dobrá zpráva. Loni to byla stran zfilmovaných mistrových adaptací docela slabota, tak snad to letos vyjde o poznání lépe. Zatím to vypadá, že je k tomu dobře nakročeno.